Britský režisér bulharského původu Ilian Metev představil v Karlových Varech svůj celovečerní debut. Film Poslední záchranka v Sofii byl zařazen do soutěže dokumentárních filmů, kterou nakonec vyhrál. Je to druhá významná cena v krátkém čase za sebou – v Cannes letos získal ocenění France 4 Visionary – a potvrzuje Metevův talent. „Vystudoval jsem britskou National Film and Television School, kde jsme udělali pár menších pokusů, ale toto je můj první skutečný film – ať už to znamená cokoli,“ myslí si režisér. „Na základě účasti v Cannes získal hodně ohlasů v bulharských médiích – asi i tím, že jde o první bulharský dokument vůbec, který tam byl uveden. Doufáme, že se brzo dostane i do kin, dokud ten zájem ještě trvá. Jde nám hlavně o samotné téma zdravotní péče, na které chceme upozornit.“

Nemá však režisér, který dnes žije na Západě, od dění v Bulharsku příliš velký odstup? „Myslím, že ne. Bulharsko jsem opustil s rodiči na konci 80. let, bydlel jsem v Německu, později v Británii. Nicméně stále cítím ke své zemi silné pouto a vracím se tam co nejčastěji. S problematikou záchranné služby v Sofii jsem se postupně seznámil. Film jsme natáčeli téměř dva roky, stali jsme se, dá se říct, dalším vybavením té sanitky. Předtím jsme si ještě udělali podrobnou dvouměsíční rešerši.“

Film přibližuje každodenní nasazení záchranného týmu v hlavním městě. Často dochází k vypjatým scénám, protože v celé Sofii funguje pouze 13 sanitek, které nestačí zvládat nápor urgentních případů. Lékaři jsou na kameru naprosto otevření, nic není uzpůsobené, přistylizované. „Důležité bylo, že nás tým zdravotníků přijal mezi sebe. Nejdřív jsem se zkontaktoval s doktorem Jordanovem, kterého ta myšlenka velmi zaujala. Hlavní motivací členů záchranky bylo to, že lidé uslyší jejich výpověď. Práce záchranářů je v Bulharsku velmi nedoceněná, takže byli účastí v projektu nadšení.“

Metev ve svém filmu vynašel způsob filmování, který je neotřelý a technicky zručný, zároveň však před divákem neexhibuje, ale maximálně vychází vstříc obsahu sdělení. „Během příprav jsme objevili docela malé digitální kamery, na které se dá natáčet i v těžkých podmínkách. Takže jsme měli čtyři fixní kamery přímo v sanitce – tři byly na palubní desce, každá naproti jednomu z protagonistů, a čtvrtá byla nasměrována do ulice. Pak jsem měl já jednu 35mm kameru v ruce a dalším členem štábu už byl jen zvukař. Když došlo k nějaké záchranné akci, tak jsme se snažili být jí co nejblíže, ale zároveň natáčet tak, abychom nijak nenarušovali samotný zásah. Z kamer na palubní desce jsme měli k dispozici přibližně dvě hodiny natočeného materiálu denně, u mé ruční kamery to bylo asi osm minut denně. Proto taky střih, na kterém jsme dělali s Betinou Ip (Metevova spolupracovnice a spoluzakladatelka jejich produkční firmy Chaconna Films – pozn. red.), trval poměrně dlouho – šest měsíců.“

Ve výsledném sestřihu jsou vidět naléhavé případy, ale také rutinní zásahy nebo chvíle dlouhého čekání, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Metev nehodlá diváka povodit po emocionálně vypjatých scénách, ale dává mu prostor pro jeho vlastní uvažování. „Film jsem strukturoval tak, aby divák měl čas přemýšlet o tom, co vidí, aby si mohl udělat svůj vlastní úsudek. Chtěl jsem tam nechat i ty ´pauzy´, které jsou právě z tohoto důvodu důležité a které jsou koneckonců i součástí lékařské práce jako takové. Hlavní důvod, proč jsem ten film natočil, bylo ukázat jiný pohled na práci zdravotníků v Sofii – tak, aby diváci viděli, co ta práce skutečně obnáší. Doufám, že to třeba povede k nějakým výsledkům, protože bulharská společnost je spíše apatická k problémům ve zdravotnictví. To, že záchranná služba nefunguje příliš dobře, je sice občas medializováno, ale lidé rychle zapomenou na informace, které dostávají, a k větším změnám nakonec nedochází. Základní problém je, že nikdo nechce nést za tuto situaci odpovědnost. Ta je přenášena z jednoho na druhého, a proto také nejsou přijímána příslušná opatření.“

Aby mohl svůj film zafinancovat, musel se Metev obrátit na další producenty: „Film vznikl v koprodukcí Bulharska, Chorvatska a Německa. Nejprve jsem sehnal peníze od bulharského filmového fondu a potom do projektu vstoupil Dimitar Gočev, který je zkušeným filmovým a televizním producentem v Bulharsku. Společně jsme pak sehnali další finanční prostředky v Chorvatsku. Projekt jsme prezentovali na pitching fórech různých festivalů – v Lisabonu, Amsterdamu a také v Jihlavě. Posledního producenta Ingmara Trosta jsme potkali v roce 2011 vlastně náhodou. On ale už předtím viděl náš snímek na pitching fóru v Amsterdamu, takže jsme se domluvili poměrně rychle na spolupráci. Měli jsme tři zdroje financování: filmový fond, sponzora ze Spojených Států a potom jsme získali podporu od dvou televizních kanálů, Arte a WDR.“

Systém napojení festivalů na filmový průmysl se ukazuje být účinný zvláště dnes, v době krize, kdy jsou producenti tlačeni do stále větší spolupráce mezi sebou. Doufejme, že to bude platit i u Metevova druhého „skutečného“ filmu.

Jan Křipač