Home » současný film / contemporary cinema

Ben Rivers: Two Years at Sea

5 Březen 2012 Bez komentářů

Pocta filmu

Two Years at Sea Bena Riverse

Dílo Bena Riverse je podstatné v mnoha ohledech. Pomineme-li ty čistě umělecké, pak z hlediska filmového provozu představuje stále větší sbližování tradičního filmu a volnějších forem nakládání s pohyblivým obrazem, které je charakteristické pro současné způsoby jejich prezentace. Riversovy filmy jsou součástí samostatných výstav, stejně jako programů filmových festivalů, které přestávají rozlišovat mezi „mainstreamem“ (uměleckého filmu, samozřejmě) a „avantgardou“. Ah, Liberty! například vyhrál soutěž krátkých filmů v Rotterdamu, Sack Barrow byl promítán v rámci sekce ‚Cineasti del presente‘ v loňském Locarnu a Two Years at Sea získal o měsíc později cenu FIPRESCI na festivalu v Benátkách.

V tomto svém zatím posledním filmu se Rivers vydal znovu za Jakem Williamsem – svérázným chlápkem, žijícím mimo současné civilizační výdobytky kdesi v odlehlých horách ve Skotsku. Williamsův svět byl součástí již staršího Riversova snímku This Is My Land z roku 2006, ale Two Years at Sea je film značně odlišný – zejména co do nakládání s časem, obrazem a zvukem.

Oba filmy vykazují odlišný rytmus. Zatímco This Is My Land se skládá z kratších záběrů Williamse, jeho obydlí a okolní přírody, Two Years at Sea pracuje s podobnými motivy v mnohem volnějším tempu. Riversova kamera dlouze ulpívá na detailech místností (vařící konvice, zamlžené okno, pavučiny), následuje Willamsovu postavu brázdící si cestu neprostupným lesem, zaznamenává bez střihu banální činnosti jako uklízení domu, sekání dřeva, vaření jídla. První film svým pojetím více odpovídá skutečnému životnímu stylu Jakea Williamse, který je neuspořádaný, těkavý, živelný. Two Years at Sea se od reality odpoutává a představuje nikoli skutečného Williamse, ale fikční postavu – eremita v opuštěné nevlídné krajině.

Rivers během natáčení do Williamsových zvyklostí zasahoval a upravoval je pro potřebu filmu. Běžné situace nechával déle vyznít, přimyslel zcela nové scény (např. tu s výrobou lodi), úplně vynechal Williamsovy sociální kontakty. Ve své vizi se soustředil na to, co je méně zjevné, na skrytý, ale zásadní rozměr takovéhoto života: na samotný fakt, že se nějaký člověk rozhodne vzdálit od civilizace a co toto rozhodnutí obnáší. Williamsova postava je trochu podivín, trochu „světec“ zabraný do svého způsobu prožívání. Vzdálení od světa a život uprostřed severských lesů přináší jistou duchovní zkušenost: individuální, osobně vyhraněnou a nepřenositelnou.

Odstup od přímého dokumentarismu je patrný také z Riversovy zvukové kompozice. Manipulací se zvukem se přesouvá akcent od vnějšího popisu směrem k dalším významům, aniž by bylo užito navíc umělých přidaných ruchů, jak to známe z jiných Riversových filmů. Tentokrát si autor vystačí s pouhou eliminací. Ze zvukové stopy jsou odstraněna veškerá slova, která zaznívají ještě v This Is My Land. V novém filmu, i když je mnohem delší, o sobě Williams vůbec nemluví, protože již zde není sám za sebe, ale stal se onou postavou v příběhu. Pouze ho slyšíme, jak si občas píská nebo pobrukuje nějakou melodii. Důležitější než slova je hudba, kterou pouští ze starého gramofonu a která se přes amplion line do krajiny. Komu ji vlastně hraje? Hudba, ať už v podobě indické skladby nebo folkového songu, je lidskou stopou, která nezatěžuje krajinu, ale může s ní poměrně přirozeně koexistovat.

Velký prostor je věnován tichu, respektive ztišení člověka a naslouchání pouze přírodě. Přibližujeme se, byť zprostředkovaně, zážitku toho, kdo opustil industrializovaný svět, aby poznal jinou stránku života. Williams toto uskutečnil na roky, Rivers na několik týdnů, které s ním strávil o samotě a které zkoncentroval do necelé půldruhé hodiny promítacího času. Na její konec potom zařadil nepřerušovaný osmiminutový záběr, ve kterém zvuk utichá úplně. Vidíme pouze spoře nasvícenou Williamsovu tvář, hledící kamsi do přítmí místnosti, jinak nic. V silných vráskách a lehce se usmívajících očích můžeme spatřit nikoli už fyzickou, ale duševní námahu, která vedla k vnitřní vyrovnanosti.

Ben Rivers natáčel svůj film na černobílý 16mm Kodak Plus-X, rozkopírovaný na 35mm distribuční kopie. Oproti This Is My Land zvolil extrémní širokoúhlý formát 2,35:1, který přispívá k formální vyhraněnosti filmu. Kompozice interiérových zátiší i horské krajiny, vyvedené do stran, působí svým výtvarným dojmem – na druhou stranu obraz z tohoto filmového materiálu, vyvolaného navíc ve staré vývojce, obsahuje velké zrno, kazy, lehké škrábance a zapršení. Je to důsledek přímé fyzické práce, kontaktu s materiálem. Volba analogového média se pro Riversovo téma jeví jako důležitá: Williamsův svět, který je prostoupený bezprostředním kontaktem s hmotou a v němž oprašované staré věci nacházejí svou novou „tvář“, je zachycený na klasický filmový pás, z něhož ruční prací vzniká výsledný obraz.

V průběhu natáčení Two Years at Sea společnost Kodak oznámila ukončení výroby tohoto filmového materiálu. Rivers údajně odkoupil ještě nějaké existující zásoby na trhu v Británii a ve Francii, aby mohl snímek dokončit. Při premiéře v Benátkách ho pak označil za „ódu na Kodak“. Je to jeden z posledních filmů svého druhu, v nichž ještě starý materiál sloužil k novátorským uměleckým výbojům.

Jan Křipač

 

Two Years at Sea (VB, 2001)

Střih, zvukový design, kamera a režie: Ben Rivers

88 min.

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>