Home » Doporučujeme

„Jiné vize“ české animace

2 Leden 2014 Komentáře: 1

Dramaturgie olomoucké Přehlídky animovaného filmu vychází z chápání animace jako volného nakládání s pohyblivým obrazem v jeho nejrůznějších formách. V programu se proto stírají hranice mezi filmem (klasickým/digitálním) a videem nebo projekcí v kinosále a instalací v galerijním prostoru. Souběžně jsou zde prezentovány díla filmařů, výtvarníků a performerů. Takovýto způsob předvádění stále vyvolává rozpaky u určité části publika a kritiky, zvyklé na tradiční vymezení (filmové) animace, na druhé straně dodává přehlídce punc nezaměnitelnosti a jednoho z nejživějších festivalů ve střední Evropě. V koncentrované míře se tento přístup odráží v hlavní sekci PAFu – soutěži Jiné vize, zaměřené na české umělce.

Její výběr je každoročně ponechán na konkrétním kurátorovi. Letos jím byl režisér, pedagog a člen uskupení RAFANI David Kořínek. Jeho volba nepodléhala nějakým přesně stanoveným kritériím, a možná právě proto z ní vzešla poměrně rozmanitá kolekce – s ohledem na samotné médium, výslednou estetiku i původní zázemí autorů. Desítka finalistů pocházela z různých oblastí: jádro tvořili absolventi brněnské Fakulty výtvarného umění při VUT, další studovali nebo studují na FAMU (CAS, Katedra animované tvorby), AVU, VŠUP, Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, Fakultě umění Ostravské univerzity a bratislavské VŠMÚ. Nutno dodat, že Kořínek vybíral z více než padesáti přihlášených děl. Celkem solidní počet, dokládající životaschopnost místní scény.

Jan

Co do uměleckého výrazu se Kořínkův výběr rozpínal mezi několika odlišnými polohami práce s pohyblivým obrazem. Nejblíže k filmovému médiu měl nakonec celkový vítěz přehlídky – snímek Čapatý Ján. Jeho autoři Petr Šprincl a Marie Hájková v něm skládají portrét záhadného Jána Vizváryho, tělesné postižené, osamělé a svérázné bytosti, která dodnes nepřestává fascinovat obyvatele západoslovenské vesnice, v níž žil. Z kusých vzpomínek pamětníků, celených do náznaků vyprávění pak vyvstává ojedinělý tvar na pomezí historie, sahající až do druhé světové války, a místní neotřelé „mytologie“. Autoři ho výtvarně sjednocují využitím „starého“ černobílého 8mm filmu, který upomíná na Vizváryho zálibu v sestrojování projektorů vlastní výroby, iluzi zašlých časů a „amatérskou“, nedokonalou a zároveň osobní povahu sdělení.

K filmovému vyjadřování – tentokrát ovšem nikoli primárně materiálem, ale stylovými prostředky – se vztahuje i video Ivana Svobody Hrnce. Najdeme v něm klasické postupy filmu: snímání kamerou, přehledné zarámování, střih, inscenovaný předkamerový prostor. Tyto elementy však Svoboda nekombinuje mezi sebou tak, aby z nich vytvořil nějakou konzistentní fikci, ale naopak rozkládá „vyprávění“ na samotné konstrukční základy. Spíše než k umělému fikčímu světu je tak divákova pozornost vedena k výrazovým možnostem média: protagonisté místo hraní předčítají ze scénáře, střih důmyslně narušuje náznaky kontinuity a mizanséna se sestává z holé místnosti a rekvizit – kuchyňských potřeb – rozmístěných na podlaze. Není proto od věci, když Svoboda nechá na konci dojít svůj záměr do důsledků a vpustí do svého „filmu“ náhodu: do nepřerušeného záběru najednou vběhne dítě, které naruší poslední zbytky „inscenovanosti“ a donutí do prostoru „fikce“ vstoupit i samotného autora, jenž se až dosud alibisticky skrýval za kamerou.

Do světa fikce se naopak zcela „vnořila“ trojice autorů Veronika Vlková – Jan Šrámek – Martin Búřil a využila k tomu důsledně nástrojů digitální animace. Film Kouzlo zapomětlivosti rozvíjí dál téma civilizačního zániku spojeného s pocity nostalgie, úzkosti a skepse, které bylo součástí již některých starších projektů (snímek Bubi, výstavy ve Školské a Galerii města Blansko). Virtuální kamera v táhlých „jízdách“ ohledává krajinu rozpadlého lidského světa, pozůstatky technicistní civilizace začíná prostupovat k životu se deroucí příroda a člověk, který z těchto míst už dávno zmizel, po sobě zanechává pouze hlas – v podobě ženského monologu v ruštině. Reminiscence na Tarkovského (Stalker, Nostalgie) a Norštejna (Pohádka pohádek) nezůstávají pouze ve viditelné obrazové rovině, ale týkají se oné hlubší, „podprahové“ nálady, kterou dokázali tito i další Rusové tak přesně vystihnout: s digitálním věkem jsme apokalypse ještě blíž.

Jan Křipač

 

One Comment »

  • Denise said:

    Dobrfd den,ve1š server se mně oavdrpu ledbed a nyned ho pravidelně navštěvuji, ovšem unike1 mně jedna věc. Jak je možne9, že zde me1te tolik informaced, zatedmco v ostatnedch me9diedch nic nened? Každope1dně jdete dobrou cestou, člověk už me1 nesmyslnfdch zpre1v z jinfdch severů plne9 zuby.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>