english version

Hlavní soutěžní sekce MFF Karlovy Vary 2009

Hlavní soutěž bývá srdcem a největší atrakcí každého festivalu. V rámci Karových Varů se však bavíme o trochu složitější situaci, neb soutěž je složena de facto ze tří celků, a to: ze Soutěžní sekce (14 mezinárodních nebo i světových premiér z celého světa), Soutěže dokumentárních filmů a ze soutěže Na východ od západu (14 premiér filmů ze států východního bloku), nemluvě o směsici filmů v mimosoutěžní sekci.

Diferenciace karlovarských sekcí mnohdy působí jako labyrint s mnoha odbočkami, a to zejména pro jejich početnost a málokdy radikální profilaci (nevyjímaje nahodilé retrospektivy).

Vary se profilují jako příjemná letní událost otevřená mladým lidem, jejíž rozvířená atmosféra lázeňské Mekky je umně využita festivalovým PR, co se znělek, ale i vizuálu týče. Atmosféra neformálnosti a nezávaznosti, kde mají studenti bezbariérový přístup ke hvězdám, s filmem se neobchoduje, ale filmem se žije, je bez debaty pravdivá informace, mnohdy zpochybňovaná lidmi, kteří na festival nikdy nezavítali a kteří sledují jen magickou cifru 140 milionů. Vary jsou naopak primárně cíleny pro českou studující mládež a jsou jim jakousi branou do léta, na kterou navazuje v polovině prázdnin Uherské Hradiště.

Segmenty karlovarského publika jsou nicméně velmi různorodé a festival chce uspokojit všechny s hlavním důrazem na výše zmíněnou studentskou enklávu. V symbióze s mladými lidmi koexistuje česká novinová kritika, která je ve výstupu mimo festival vlastně jediným obrazem o dění a filmových tipech v Česku. V mnoha ohledech je takto díky party-mánii českých novinářů píšících o filmu utvářen mezi veřejností obrázek Varů jako novodobého Babylónu, kde se hýří financemi daňových poplatníků na dekadentních orgiích. Zapomíná se často, že Vary jsou primárně o filmu a že jejich postavení je ve světové festivalové soutěži poměrně prestižní. V tomto ohledu bych rád pojal text o hlavní soutěžní sekci mnohem komplexněji i se závěrečným zhodnocením filmů, které jsem v této sekci zhlédnul.

Co znamenají Vary pro zbytek světa a u nás

Pokud Vary něco v rámci profilování velkých festivalových soutěží určuje, jsou to filmy z evropského východního bloku a v rámci Asie i bývalých států Sovětského svazu. Právě tyto filmy a sekce (speciálně Na východ od západu) přitahují do Varů každoročně desítky filmových profesionálů, pídících se po premiérách maďarských, ruských či polských kinematografií, které – oproti té naší, české – východní Evropu již mnoho let výrazně reprezentují.

V posledním čísle Sight & Sound znalec českého filmu Peter Hames shrnul pregnantně sílu i paradox karlovarské přehlídky takto: „Zatímco hlavní soutěžní sekce bez šance prohrává s Cannes a Benátkami, vedlejší soutěž filmů z post-komunistických zemí Na východ od západu se každým rokem zlepšuje a dělá z Karlových Varů jeden z mála festivalů, kde má člověk pocit, že žádný z koutů světa nebyl odsunut na okraj zájmu.“

Podobně je tomu i v případě časopisů jako Screen či Variety, jež o karlovarské přehlídce referují zejména v kontextu východní Evropy, ale i Skandinávie, snad také proto, že poslední dva ročníky vyhrál islandský a dánský film.

Zatímco si tedy čeští novináři dokola kladou otázku, proč ten který snímek nevyhrál hlavní soutěžní sekci, pointa, díky které je karlovarský festival v zahraničí vnímám jako unikátní událost, jim uniká. Karlovy Vary navíc (a samozřejmě z logických důvodů) suplují i chybějící kvalitní distribuční síť, čímž si pozornost ukrajují vítězné filmy z jiných velkých festivalů i pro zájem studentů. Mějme však na paměti, že filmy z Cannes, Benátek, Berlína či Sundance nejsou pro Vary, jako pro festival sledovaný v cizině, nijak podstatné. To, že jsou tyto snímky hlavním lákadlem pro mladé lidi, je více než pochopitelné, a to, že tento fakt uniká českým novinářům, je spíše politováníhodné. Netuším, zda-li existuje nějaká konexe mezi kauzalitou: omezený novinář - hloupé reference o filmech v nejčtenějších periodikách – pokles zájmu a úrovně čtenáře-diváka – omezené filmová vzdělanost – malá návštěvnost kin – nedostačující distribuce.

Soutěž

Čtrnáctka filmů v rámci karlovarského modelu poměrně symetricky staví na výběru filmů dle geografického klíče. Soustředí se zejména na evropskou kinematografii (skoro pravidelně 10 filmů) a doplňuje ji o čtyři filmy z jiných kontinentů. Z této desítky je přibližně polovina ze západní a polovina z východní Evropy.  Zbytek světa soutěž reflektuje obvykle 4-5 filmy – a to dvěma asijskými (někdy Austrálie), jedním americkým (nezávislá produkce) a jedním jihoamerickým. I v tomto roce byla tato symetrie naprosto přesná.

Dle slov dramaturgů jsou nároky na výběr v první řadě festivalově politické – musí se jednat o světovou či mezinárodní premiéru – následně film musí splňovat jistá umělecká kritéria, která jsou logicky určována vkusem dramaturgů. Můj dojem z celého výběru byl mírně smíšený i s vědomím, že se jedná o poměrně náročný a kompromisní proces výběru (v rámci soutěže o premiéry). Z jednotlivých filmů jsem měl dojem jistého důrazu na nekonfliktnost a kompromisnost řešení otázek, které nastolují. Snad pod vlivem téměř až hysterického odmítnutí Trierova Antikrista dramaturgy festivalu – doslova „takový snímek nemá v Karlových Varech co dělat“ – jsem nabyl dojmu, že strach před drastickým šokem diváctva je jedním z určujících pilířů „bezproblémového“ výběru. Nerad bych však spekuloval nad osobním vkusem dramaturgie festivalu a budu analyzovat soutěž na základě jednotlivých filmových titulů.

Určitě velkým posunem je, že se podařilo získat do soutěže několik relativně známých festivalových jmen, jako jsou Jacquot (Francie), Dresen (Německo), Pálfi (Maďarsko). Příležitost však byla dána několika debutantům – Zandvliet (Dánsko), Sigarev (Rusko), Dumont (Belgie), Ozcáriz (Mexiko)–, z nichž věkově nejstarší Frédéric Dumont se stal s filmem Anděl u moře definitivním vítězem.

Slabou stránkou soutěže je pro mě, jako pro milovníka asijské kinematografie, výběr obou asijských snímků. Íránský film Dvacet neurazil ani nenadchnul, Himaláj považuji mírně za zklamání a jistou pózu Jeon Soo-ila, který vyhmátnul slabinu festivalového vkusu určitou imitací transcendentálního filmu, který uvádí diváka do jiného stavu vnímání díky dlouze a pomalu snímaným celkům. Za mnohem šikovnějšího imitátora v této oblasti považuji např. Katalánce Alberta Serru, který se tím na rozdíl od Jeona ani nijak netají. V rámci asijského okénka mi v soutěži dlouhodobě chybí jakýkoliv snímek z Japonska, jejichž minimalistický styl by do soutěže určitě zapadl.

Film Duše Paula Giamattiho, který v září do distribuce uvede Aerofilms, byl prototypem amerického nezávislého filmu (v tomto případě trochu lepší variace na V kůži Johna Malkoviche), který se po 90. letech institucionalizoval, a stala se z něj filiálka velkých společností. Na tom samozřejmě není nic špatného a americký Indiewood zajímavě proměňuje hollywoodskou rutinu, a to i v případě režisérky Barthesové.

Černá ovce byla příjemným překvapením a příkladem mexické kinematografie, která neztrácí nic ze své autenticity, přestože je orientovaná na širší publikum (podobně jako Sin nombre, které do kin v září uvede Bontomfilm).

Nejvýraznější část celé soutěže pro mě představovaly filmy východoevropské. Polské Sviňky zkušeného režiséra Glińskeho umně reflektovaly problematiku dětské prostituce (podobně jako např. maďarský film Isčina cesta).

Provokace maďarského provokatéra Pálfiho Nejsi můj přítel vyvolala menší diskuzi, neb Pálfi opustil svůj svrchovaně stylizovaný svět a vydal se do reality maďarských třicátníků, kteří tráví život v duchu carpe diem bez ohledu na to, zda-li zraňují city těch druhých. Pálfi natočil film za tři týdny v rámci čisté improvizace na place.

Vlček byl dalším klenotem z pokladnice ruské duše, u nás navěky proklínané. Podobně jako Sviňky se i zde debutující režisér Sigarev soustředí na fenomén dítěte v složité životní situaci, v tomto případě emočního chladu ze strany matky, který se následně přenáší i na dceru.

Chorvatský snímek Bez konce, pro mnohé favorit soutěže, v tom nejlepším balkánském duchu reflektoval stále trvající napětí mezi srbskou a chorvatskou stranou. Režisér Brešan sáhl po absurdní zápletce, v níž se chorvatský ostřelovač zamiluje do manželky svého cíle – srbského důstojníka, kterého sleduje v hledáčku. Po skončení války dívku vyhledá, vykoupí z nevěstince a začne hořkosladká balkánská romance, která nesklouzává k šedi.

Naopak velkým zklamáním byl slovenský snímek debutujícího režiséra Balka Pokoj v duši. Film se tematicky i stylově vrací k tradici slovenské nové vlny táhnoucí se až do 80. let a mizící s rozpadem Československa. Slabinou filmu je jistý anachronismus a akcent na až komické chlapáctví z pera Jiřího Křižana. Křižan se snaží znovuoživit hodnoty aktuální v existenciálních 60. letech, kdy slovo chlapa a čestný charakter byly idolem intelektuálů, nicméně mírně zapomíná na to, že fackování manželek je v současné době považováno za příznak domácího násilí. Hlavní hrdina Tono se i přes svůj morální kredit jeví jako dosti idealizovaná literární postava, která neodpovídá současnému světu, a kritika zkorumpované společnosti se od aktuálnosti posouvá k nadčasovému mýtu o čestném chlapovi. Křižanova postava na konci filmu sklouzává k nejhoršímu sobeckému klišé, aniž by reflektovala, že má rodinu a že nejde jen o něj. Film zachraňují dobré herecké výkony a kamera Martina Štrby.

Kinematografii západní Evropy zastupoval a soutěži samotné vévodil Jacquotův film Villa Amalia. Jedná se o adaptaci románu Pascala Quignarda o klavíristce Ann (Isabele Hupertová), která na základě jednoho náhodného setkání s dávným známým přehodnotí celý svůj život a rozhodne se doslova vymazat svou oficiální identitu a kariéru a odjet pryč z Paříže. Film si zachovává tradiční francouzský rytmus, který postupně oprošťuje vyprávění (podobně jako se Ann zbavuje věcí ve svém bytě) od nadbytečností a nakonec uvede do jemného tranzu, kdy Ann beze slova pouze putuje napříč švýcarskými Alpami až k vysněnému italskému domku na březích Středozemního moře – Ville Amalii. Bohužel český „klubácký“ divák a kritika, nezvyklí na hardcore cinefilii, byli poměrně zaskočeni a film příliš nepřijali.

Silným zážitkem byl i dánský snímek Potlesk, jenž stál z velké části na hereckém výkonu herečky Papriky Steenové (známé z filmů hnutí Dogma – Slavnost, Mifune) a ambicích debutanta Martina Zandvlieta. Zandvliet se chopil režie poměrně rázně – mírně navázal na styl Dogmatu, ale hodně si vzal i od Cassavetese, Steenovou takto stylizoval jako Genu Rowlandsovou. Na rozdíl od Cassavetese mu chybí uzavřený konec, nastává realismus a fádní finále.

Naopak k nejhorším zážitkům, které jsem v rámci soutěže zažil, byl jednoznačně italský film Za všechno může Jidáš. Komedie o učitelce moderního tance, která se rozhodne secvičit muzikál ze života Krista s vězni přímo za mřížemi v nápravném zařízení, byla sice diváckým hitem, z druhé strany odráží tu odvrácenou tvář italské nátury – „italo-pop“ a herectví na úrovni televizních estrád stanice Rai Uno.

Tma na závěr

Úplně největším zklamáním a šokem byl český film režiséra Juraje Herze T.M.A., který byl na přání režiséra do soutěže nakonec nezařazen. Argumentem byl žánrový horor, který by s ostatními snímky neladil. To samo o sobě vůbec nevadí, kdyby byla T.M.A. filmem kvalitním. Nicméně tomu tak není, a to i přes snahy českých novinářů na něm něco dobrého najít. Je to o to smutnější, že se Herzovi podařilo čistý horor konečně natočit, ale právě čistota žánru se mu stala osudnou. Zásadním problémem filmu je překomplikovanost. Trochu sebestředný scénář Martina Němce (který je podobně jako hlavní hrdina malíř a hudebník, navíc se objeví v úvodní titulkové sekvenci koncertu) správně sází na nevyužitý potenciál sudetského pohraničí a motiv opuštěného domu v podzimních lesích. Problém nastává při výběru a vedení herců, kde se sází na živočišnost postav v prostoru, který by měl zůstávat mrazivě chladný a statický. Herz i kameraman Macháně podřizují obraz i prostor právě těmto neurotikům, kteří se velmi brzy projevují jako hysterické charaktery – jinak dobrá kamera nadužívá kymácivý pohyb (v rámci postupného stoupání šílenství hlavního hrdiny) a střihy přes detail, ačkoliv měl výsledek působit kautrofobně, ničí prostor domu a vyvolává zmatek. Herz akcentuje herectví živočišných postav (teatrálně rebelantští hudebníci nebo nymfomanky) sexuálními a násilnými scénami, které jsou v rámci hororového žánru určitě na místě. Herzova režie selhává zejména v těchto momentech, kdy vypjaté scény nejsou nijak dávkovány, ale spíše vršeny jedna na druhou a neobstojí ani herecky, kdy je upřednostňována hysterie a křik namísto hororového ticha. Vše kráčí ruku v ruce s problémem zmíněné překomplikovanosti – Němcova představa psychoanalytické spirály do vytěsněných vzpomínek v začarovaném prostoru je sice zachována, ale už zde nicméně narážíme na existenci dvou prostorů: samo nemocné místo domu a nemocnou mysl hrdiny. Herz přidává ještě svou charakteristickou linii vzpomínek na nacistické běsnění, čímž ryze osobní hrdinovo trauma uvádí do kontextu trochu jiného filmu. Tyto prostory se bohužel nedaří sjednotit ani příběhem, ani herctvím, ani kamerou. Osobně se domnívám, že esence problému spočívá nejen v nesprávném přístupu k vnitřím i vnějším prostorům (zmíněná hysterie místo děsícího chladu), ale i opomenutí metafyzické logiky začarovaného místa a jeho požadavků. Máme zde duše dětí, které chtějí pomoci, šílenou sestru, která má potenciál zlé čarodějky, nemocnou mysl hlavního hrdiny, nezdravě závislou milenku s podivným vztahem k otci, esesáckou minulost (vše doplňuje tajemný knihovník a tajemní vesničané) – tedy cca pět linií, z nichž ani jedna není plně uchopena a všechny soutěží o své místo na plátně. Herz se tyto linie nesnaží nijak sjednotit, ale naopak přidává na efektech (amputace nohy, rádoby divoké souložení, nahatá dívka) a spoléhá na to, že to nějak bude fungovat.

Je to veliká škoda a Herz argumentuje tím, že film točil primárně pro festivaly béčkových hororů a film takto stylizoval schválně.

Rudolf Schimera

Main Competition Section of Karlovy Vary IFF 2009

The main competition is usually the heart and the most attractive part of every festival. The situation with Karlovy Vary is a little bit more difficult, because the competition actually consists of three complexes: Grand Prix (14 international or also world premieres from all over the world), Grand Prix for Best Documentary Film and the “East of the West” Competition (14 premieres of East-European films), let alone the mix of films out of competition.
The differentiation of the sections at Karlovy Vary often gives the impression of a labyrinth with a lot of turns; this is mainly due to their high number and rarely radical profile (including casual retrospectives).
The festival presents itself as a pleasant summer event open to young people; the turbulent atmosphere of a spa Mecca is skilfully used by the festival PR, regarding the trailer and the visual side. The informal and non-committal atmosphere where students have a barrier-free access to the stars, where no film business is made, but where film is lived, is without discussion real, even though it is often doubted by people who have never visited the festival and are aware only of the magic number of 140 millions. Karlovy Vary (or Vary for short) is on the contrary aimed at the Czech university students, serving as a gate to the summer which is then followed by Uherské Hradiště festival in the middle of their summer holiday.
The segments of Vary audience are nevertheless very versatile and the festival wants to satisfy everybody with the main focus on the above mentioned student enclave. Czech newspaper criticism co-exists symbiotically with young people and presents the only picture of events and film tips in the Czech Republic outside the festival. In many respects, this party-mania of Czech journalists writing on film creates a public picture of Vary as a modern Babylon where the finances of tax payers are spent on decadent orgies. People often forget that Vary is primarily about film and its position in the world festivals competition is relatively prestigious. In this respect I would like to approach the main competition in a much more complex way including the final evaluation of the films I had the chance to see.
What does the festival mean for the rest of the world and for us?
If anything defines Vary in the large festival competitions context, it is the films from the East-European block and also from the former states of the Soviet Union. Every year these films and sections (especially the „East of the West“) attract to Vary dozens of film professionals looking for premieres of Hungarian, Russian or Polish cinematographies, which – contrary to ours, Czech – have been representing Eastern Europe significantly for many years.
In the last issue of Sight & Sound, Peter Hames, an expert on Czech film, succinctly summarised the strength and also the paradox of the Vary showcase with these words: „While the main competition inevitably loses out to Cannes and Venice, its „East of the West“competition sidebar for films from former communist-block countries improves each year, making Karlovy Vary one of the few festivals where you can truly feel that no region of the world has been marginalised”.
The situation is similar with journals like Screen or Variety, which report on the Vary presentation mainly in the context of Eastern Europe, but also of Scandinavia, perhaps partially because Icelandic and Danish films have won the past two years.
While the Czech journalists keep asking the same question of why this or that film didn’t win the main competition, the main point why the Vary festival is understood as a unique event abroad, evades them. Karlovy Vary festival also (and for logical reasons) substitutes for the lacking quality distribution network, which means that the winning films from other large festivals attract more attention. We shouldn’t forget that for the Vary festival, as for a festival followed abroad, films from Cannes, Venice, Berlin or Sundance are not important at all. The fact that these films are the main attraction for young people is more than understandable, and the fact that it is not reflected by Czech journalists is rather lamentable. I have no idea if there is causality between narrow-minded journalists – dull film reviews in the most widely read periodicals – falling interest and level of the reader-viewer – low film knowledge – low cinema visiting rate – insufficient distribution.

Competition

The Karlovy Vary model chooses the fourteen films (similarly in the past years) relatively systematically on the base of a geographical key. The focus lies predominantly on European cinematography (10 films nearly regularly). These are complemented by four films from other continents. Out of these ten films, nearly a half comes from Western and half from Eastern Europe. This year this symmetry was perfectly exact. The rest of the world is usually reflected by 4-5 films – two Asian (sometimes Australian) ones, one American (independent) and one South-American. This model was used again this year.

According to the dramaturges, the demands for the selection are mainly driven by festival politics – they must be a world or international premiere and the film has to meet certain artistic criteria, which are of course defined by the dramaturges’ taste. My impression of the whole selection was slightly mixed, knowing that the selection is a rather complicated and compromise process (driven by the competition for premieres). The individual films made me think the emphasis was on non-conflicting and compromise solutions of the problems they address. Perhaps under the influence of the nearly hysterical refusal of Trier’s Antichrist by the festival dramaturges – „such a film has nothing to do in Karlovy Vary“ to quote –, I had the impression that the fear of shocking the audience drastically was one of the defining strategies of the „problem-free“ selection. I wouldn’t like to speculate on the personal taste of the festival dramaturges and I will analyse the competition based on the individual film titles.

It is surely a big move forward that several relatively known festival names such as Jacquot (France), Dresen (Germany), Pálfi (Hungary) have been acquired for the competition. An opportunity was given also to several debut directors – Zandvliet, Sigarev, Dumont, Ozcáriz, the oldest of them, Frédéric Dumont, became the ultimate winner with his film Angel at Sea.
The weak side of the competition is for me, as a lover of Asian cinematography, the selection of both Asian films. The Iran film Twenty neither offended nor enthused. Himalaya was for me slightly disappointing and I consider it a certain pose of Jeon Soo-il, who found the weakness of the festival taste for a certain imitation of a transcendental movie which brings the spectator into a different state of perception thanks to long and slow full shots. A much more skilled imitator in this field would for me be e.g. Catalonian Alberto Serra, who unlike Jeon doesn’t try to hide it. As far as the Asian showcase is concerned, I have missed any Japanese film whatsoever in the competition for a long time.
Cold Souls, which will be brought into the distribution by Aerofilms in September, was a prototype of American independent cinema (in this case a bit better variation of Being John Malkovitch), which in the 90s institutionalised and became a branch of large companies. There is nothing wrong with that of course, and the American Indiewood interestingly transforms the Hollywood routine, which is also the case of woman director Barthes.
Black Sheep was a very pleasant surprise and an example of Mexican cinematography which hasn’t lost any of its authenticity although it is oriented at larger audience (similarly to Sin nombre which will be brought to cinemas by Bontonfilm in September).
The most outstanding part of the whole competition was for me the East-European film. Polish Piggies by experienced director Glińsky reflected the problem of child prostitution (similarly e.g. the Hungarian film Iska’s Journey).
Pálfi‘s provoking film I Am Not Your Friend excited a slight discussion because Pálfi left his thoroughly stylized world and headed for the reality of Hungarian thirty-year-olds who spend their lives according to the “carpe diem” motto disregarding whether they hurt other people’s feelings. Pálfi made the film in three weeks using pure improvisation on set.
Wolfy was another jewel from the jewel box of Russian soul, forever cursed in our country. Like in Piggies, the debut director Sigarev concentrates on the phenomenon of a child in a difficult life situation, in this case the emotional cold of the mother which consequently transfers to the daughter.
The Croatian film Will Not Stop There, for many the hot favourite of the competition, reflected in the best of Balkan spirit the ever persisting tension between the Serbian and Croatian sides. Director Brešan took an absurd plot where a Croatian sniper falls in love with the wife of his target – a Serbian army commander he follows in his viewfinder. After the end of the war he looks for the girl, buys her out of a brothel and a bitter-sweet Balkan romance, which does not slide to greyness, can start.
On the contrary a big disappointment was the Slovak debut Soul at Peace by Balko. With its topic and style the film returns to the tradition of the Slovak New Wave which spread to the 80s and disappeared only with the break-up of Czechoslovakia. The weak point of the film is a certain anachronism and the accentuation of the nearly comical macho style in the script written by Jiří Křižan. Křižan tries to re-evoke the values which were topical during the existential 60s when a man’s word and an honest character were the idols of intellectuals, nevertheless he slightly forgets that slapping wives is nowadays considered a symptom of domestic violence. Despite his moral credit, the main protagonist Tono appears to be a primitive blockhead. The good acting and the camerawork by Martin Štrba save the film.
The Western European Cinematography was represented by Jacquot’s film Villa Amalia which also dominated the competition. It is an adaptation of Pascal Quignard’s novel about a pianist Ann (Isabele Hupert), who decides to change her whole life and literally erase her whole official identity and career and leave Paris as a result of an accidental meeting with an old acquaintance. The film keeps the traditional French rhythm which gradually frees the narration of superfluousness (similarly Ann gets rid of stuff in her flat) and leads to a slight trance in the end when Ann wordlessly wanders through Swiss Alps to the Italian house on the Mediterranean coast of her dreams – Villa Amalia. Unfortunately the Czech „club“ audience and critics unused to hardcore cinephilia were rather surprised and didn’t accept the film very well.
The Danish film Applause was also a strong experience, based mainly on the acting of Paprika Steen (famous from the Dogma films – The Celebration, Mifune) and the ambitions of the debuting Martin Zandvliet. Zandvliet directed in a rather resolute way – he slightly links to the Dogma style but he took a lot from Cassavetes, and stylised Steen as Gena Rowlands. Unlike Cassavetes, he misses a closed ending; realism comes and an open ending with it.
One of the worst experiences I had during the competition was unequivocally the Italian film Freedom. A comedy about a modern dance teacher who decides to rehearse a musical based on the life of Christ with the prisoners directly behind the bars of a detention centre was a hit with the audience; on the other hand it reflects the reverse side of Italian nature – „italo-pop“ and the Rai-Uno-TV-station-like acting.

Dark Conclusion

The worst disappointment and shock of all was the Czech film by Juraj Herz T.M.A. which wasn’t included in the competition on the director’s wish. The reason was that it was a genre horror and wouldn’t tune in with the other films. That alone wouldn’t matter at all if T.M.A. was a quality film. However that is not the case despite the effort of the Czech journalists to find something good about it. It is even sadder because Herz finally managed to make a pure horror but it was the purity of the genre which proved to be the fatal mistake. The basic problem of the film is that it is too complicated. A bit self-centred script by Martin Němec (who is like the main protagonist a musician and artist, and also appears in the opening credits of the concert) is on the right card with the unused potential of the Sudetenland border region and the motive of an abandoned house in the autumn forest. The problem comes with the choice and guidance of the actors where he bets on the sensuousness of the characters in a space which should stay static and freezing cold. Herz, and also the director of photography Macháně conform the picture and the space to these neurotics who very soon turn out to be hysterical characters – the otherwise good camera overuses the Dutch roll (to express the gradually advancing insanity of the main hero) and close-ups. Herz accentuates the characters’ acting (theatrically rebelling musicians or nymphomaniacs) by sexual and violent scenes which work on their own but the acting doesn‘t. The film is too complicated – Němec’s idea of a psychoanalytical spiral into the repressed memories in a vicious space is practically preserved, but there are two spaces now – the sick place and the hero’s sick mind. Herz adds his characteristic line of memories of the Nazi frenzy, which brings the hero’s purely personal drama into the context of a slightly different film. These spaces can be united neither by the story nor by the actors themselves, nor by the director of photography. It is a great pity and Herz argues that he made the film primarily for B-horror festivals and stylised it on purpose.

Rudolf Schimera

(translated by Jana Kynclova)