Horizonty snu – Jauja Lisandra Alonsa
Nový film argentinského mistra minimalismu Lisandra Alonsa sliboval začátek nové, možná méně vyhraněné etapy jeho tvorby. Širší koprodukční zázemí a angažmá americké herecké hvězdy (Vigga Mortensena) jsou však nakonec pouze planými signály příklonu k tradičnějšímu pojetí. Jauja je naopak dílem mistrovsky otevřeným, odvážným a vzpírajícím se snadné čitelnosti i logickým očekáváním. V mnohém dosud nejradikálnější úkrok Alonsovy filmografie totiž navazuje na úspornou, fyzickou poetiku minimalistického pozorování a zároveň vstupuje do nekonkrétní sféry snu a fantazie ve stejně nenápadném tónu jako jeho předchozí filmy, od nichž se především vzdaluje změnou v časoprostorovém určení.
Kdybychom chtěli hledat tvůrčího spřízněnce argentinského filmaře, nabízel by se třeba Katalánec Albert Serra, s nímž se Alonso setkal při tvůrčím projektu Ciclo cinergias před třemi lety. V krátkém filmu Sin título (Carta para Serra) Alonso propojil několik fází jinak surrealisticky i reflexivně pojaté struktury do podoby „filmového dopisu“. Mlčenlivé putování kamery v blízkosti záhadného lovce náhle střídají výstupy jiných, zdánlivě přirozeně s prostředím spjatých osob (jednou z nich je častější Alonsův neherec Misael Saavedra, protagonista debutové Svobody z roku 2001), až se náhle pozornost zaměří na muže – argentinského básníka Fabiana Casase – jenž v několika závěrečných minutách předčítá své vyprávění a pozdrav autora, zakomponovaný přímo do světa filmu. Jauja, na níž Alonso scenáristicky spolupracoval právě s Casasem, rozvádí nenápadně právě tuto poetiku překvapování a imaginace, v níž se spojuje přirozený realistický tón – byť v historických kulisách – s postupným průnikem do snových horizontů.
Inspirace dějinnými legendami a příběhy se u Alonsa vzpírá (snad po vzoru Serrových filmů Rytířská čest či loňského Història de la meva mort chybějícímu ovšem v programu Varů) historické věrnosti a přesnému popisu dějového kontextu. Zasazení převážné části filmu do reálií patagonské pobřežní oblasti v 19. století vyvolává zpět z paměti autorova národa výjevy koloniálního osidlování nezmapovaných částí území střežených domorodými etniky. Jauja, která názvem upomíná na místní verzi báje o Eldorádu, ráji štěstí a hojnosti, obsahuje drobné scény a motivy těchto bojových střetů, ty zde ale fungují pouze jako epizody v dějově velmi úzce vymezené stavbě. Alonso nadále sleduje téma individuální, osamělé poutě a v jeho sugestivním historickém přenesení se atmosféra nejistoty, bloudění a fyzického vyčerpání stává fatální dramatickou okolností, jež existenciální situaci postavy protíná. V jinak uměřeném a hypnoticky zvolněném rytmu přechází subjektivizované hledisko postupně v nadreálný tón opředený napětím a magií a jednotlivé kroky dál v propadu halucinačním stavem pohybují samotným filmem, jehož vnitřní hranice se náhle prolamují a stáčí oproti možným předpokladům vývoje.
Alonso se při aranžování statických, precizně komponovaných obrazů v členité přímořské i vnitrozemské divočiny dotýká až divadelně artificiální stylizace. Pestré kostýmy (červeno-bílé vojenské úbory i veteránská uniforma dánského inženýra v Mortensenově podání), umělé dosvěcování některých nočních scén i stroze (ne)dramatizované inscenování dějových situací shodou okolností sbližují dílo s jiným vizuálně výrazným účastníkem letošní canneské sekce Un certain regard (v rámci které Jauja získala cenu kritiků FIPRESCI), s ironicky chladnou hrou o zhrzeném básníkovi romantismu Heinrichu von Kleistovi Šílená láska (Amour fou) od Jessici Hausner. Alonso si navíc v surrealistické sféře pohrává s žánrovou (pohádkovou) nadsázkou a zázračně lehce relativizuje jak metaforický motiv evropsko-amerického střetu a obsazení, tak téma ztráty původní identity vlivem okolností, které touhu hrdiny nalézt v pustině ztracenou dceru provázejí. Zároveň Jauja, natočená na 35 mm materiál, fascinuje ryze filmovými prostředky: původní verzi obrazu, jehož akademický formát sbližovalo se starobylou tradicí zaoblení rohů rámu, viděli pouze diváci v Cannes – pro Vary i další festivaly byla už připravena běžnější, obdélníková varianta. Samotné kameře Fina Timo Salminena se daří půvabně využít přirozených proměn počasí a textur přírodních dominant a ztvárnění vývoje hypnotického příběhu hledání protínají poetické i tajemné imprese nepomíjivých odstínů.
Jauja je přes řadu formálních i historických inspirací především úvahou o čase – jeho relativismu, zacyklení, subjektivním vnímání a možných vazbách mezi dějinami. Seřazením událostí v čase pouze ve filmu vizuálně ožívá jiná realita, která v běžné lidské zkušenosti neexistuje. Alonsova nečekaně básnivá a přitom nedoslovná tvůrčí vize nabízí mnohoznačný průnik do snové, magicko-realistické nejistoty (jejíž přesnou zápletku se tu nesluší popisovat). Radikální a pro část publika příliš troufalé odmítnutí „čistoty“ příběhu a jeho konkrétních významů přitom může zajmout více než by přinesl návrat k metodické vyhraněnosti ceněné „samotářské trilogie“ z minulé dekády. Jauja je proti Svobodě, Mrtvým či Liverpoolu rozvíjena o poznání svobodnějším principem, který – snad v duchu latinskoamerické tradice modernistické literatury – připomíná princip nečekaně se vyvíjejících kapitol románu. Konec díla totiž přichází až s poslední větou, posledním obrazem – a někdy ani tehdy ne.
Matěj Nytra
Jauja (Jauja, Argentina 2014)
Režie: Lisandro Alonso
Scénář: Lisandro Alonso, Fabian Casas
Kamera: Timo Salminen
Hudba: Viggo Mortensen
Střih: Gonzalo del Val, Natalia López
Hrají: Viggo Mortensen, Viilbjørk Malling Agger ad.
108 min.
Whoever edits and pulieshbs these articles really knows what they’re doing.
Napsat komentář