Home » Doporučujeme

Intuice, náhoda a film – rozhovor s režisérem Aramisovou

2 Leden 2014 Komentáře: 5

S Aramisovou jsem se poprvé setkala poslední večer 37. Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kam přijel v rámci 3. ročníku miniFAMU prezentovat své krátké snímky – spal tehdy ve stejné třídě jako já, zachumlaný až po krk v růžovém spacáku. Na můj příchod do místnosti a větu „sorry, já zhasnu“ zareagoval tím, že se mi představil a vytáhl svůj vintage fotoaparát na film, abychom se společně vyfotili. Následovala debata o filmové teorii, japonských režisérech a FAMU, jinými slovy debata natolik energická, zajímavá a osobitá, že když se naskytla příležitost ji zopakovat – tentokrát formou interview – neváhala jsem ani minutu. Cesta k následujícímu textu nebyla jednoduchá… Aramisova žije v Praze, já v Olomouci, a po měsíci vyměňování zpráv jsme se utvrdili v tom, že sladit naše pracovní i studijní rozvrhy je zhola nemožné. Rozhovor tak nakonec vznikal na poslední chvíli telefonicky, částečně i korespondenčně a hlavně – abych použila pro Aramisovu docela příznačné slovo – zcela „intuitivně“.

Aramisova

Dočetla jsem se, že Věra Chytilová ráda pokládá svým studentům svérázné otázky, tak co kdybychom začali větou „Co si o sobě myslíš?“

Aramisova: (smích) No, s tím nás Věra Chytilová vždycky vykolejí. Sám nevím, jak na to odpovědět. Jednou jsme jí položili tu samou otázku a ona nám začala vyprávět příběh o tom, jak ji šli zavřít. Vzala si zubní kartáček a řekla, že je jí to jedno, že je připravená a že na nikoho nic neřekne. Takže ani ona sama nám nedokázala přímo říct, co si o sobě myslí, protože je to prostě těžká otázka.

Kdo kromě Věry Chytilové na tebe má na FAMU vliv, kdo je pro tebe inspirací?

FAMU nám dává hodně možností; je vážně dobrá v tom, kolik pedagogů i lidí mimo školu na ní učí. Když jde třeba nějaký učitel úplně mimo mě – jakože si s ním vůbec nesednu – tak to vůbec není problém, protože je tam dalších čtyřicet a od každého si můžu něco odnést. FAMU tak člověka do ničeho nenutí – co si od koho vezmu je jen na mě. Vděčný jsem určitě třeba Ivovi Trajkovovi, který mi přes nějaké své logické vzorce vysvětlil, jak funguje film. Já sám jsem spíš intuitivní typ člověka, ale určitě je dobré uvědomit si, že existuje i něco „za“ filmem, nějaká ta fakta. Věra Chytilová je přínosem pro školu už jen díky své osobnosti. Většinou jen pokládá provokativní otázky a pozoruje, co to s námi udělá. Čas od času ale něco řekne a člověk si to vezme k srdci, zamyslí se nad tím a otevře mu to úplně nový obzor. Neříkám, že se to opakuje každou hodinu, ale jednou za semestr určitě nějaké takové moudro pronese. Abych mluvil konkrétně – jednou jsem měl problém se svým filmem, ve kterém bylo moc postav. Říkal jsem ji, že celý námět zahodím a příští hodinu přijdu s úplně novou látkou, protože bych na tak krátký film musel natočit příliš dlouhou expozici. A Věra Chytilová se mě zeptala, že na co mi ta expozice ve filmu vlastně je, že divák se nás přece snaží pochopit a spolupracuje, že mám jít klidně hned na věc a mám se vykašlat na nějaké vysvětlování a že expozice je blbost, že je to prostě něco jako dramaturgická choroba. To se pak člověk sám zamyslí a uvědomí si, že ho expozice ve filmu často nebaví a že expozice může být součástí samotného příběhu a nemusí fungovat jen jako to suchopárné uvedení do filmového prostředí.

Takže Věra Chytilová narušuje ony zavedené filmové struktury…

No, ona je spíš absolutně nerespektuje, ale má k tomu důvod. Chce tím říct, že filmy se nemají točit za účelem naplnění nějakých filmových struktur, ale proto, že chceme něco říct – a to je to hlavní. Jakým způsobem to řekneme, to už je jedno. Důležité je jenom, abychom měli nějaké téma a uměli se k němu vyslovit tak, aby nám divák rozuměl. I když totiž člověk nezná pravidla, tak je pořád nějak intuitivně respektuje. Pravidla přece nebyla nadiktována první – vznikla až pozorováním filmového vyprávění a zjištěním, že ty a ty filmy probíhají podobně. Teprve na základě pozorování vznikne nějaká teorie. Ivo Trajkov nás například učil, že existuje tuším pět struktur filmového vyprávění – trojaktová, mozaikovitá, leporelo, epizodická a epická – a že v Americe třeba akceptují jen trojaktovou a filmy s jinou strukturou berou prostě za „nepovedené trojaktové“.

Jaký máš vlastně vztah k filmové vědě? Vím, že když jsme se spolu bavili na LFŠ, tak jsi říkal, že jsi teorii nestudoval.

Nestudoval, ale chodil jsem s filmovými vědci na jednu přednášku na filozofické fakultě v Praze a bylo to zajímavé. Asi není od věci znát historii, vědět něco o původním společenském a produkčním zázemí. Určitě je dobré vědět, jak si s určitými problémy – často podobnými těm, co máme my dnes – poradili filmaři před dvaceti lety. Je dobré uvědomit si, že ani oni neměli na růžích ustláno, a i přesto se dokázali prosadit a něco natočit.

Kakao1

Co tě vlastně k filmu přivedlo? Vím, že jsi dřív dělal geodeta, měl jsi kapelu…

(smích) Yay, to byl prostě takový vývoj. Ona je to asi většinou otázka náhody. Záleží na tom, k čemu se člověk dostane, co ho začne bavit a jaké má kamarády… U mě to začalo asi na gymplu. Začal jsem se zajímat o kulturu, nejdřív jsme měli kapelu, pak jsme ke svým koncertům začali promítat diapozitivy, pak někdo z kamarádů objevil 8mm kameru a začali jsme spolu točit absolutně nepochopitelné abstrakce naprosto bez struktury. Byly založené jen na spojení hudby a obrazu. Vlastně to fungovalo na principu náhody, ale vždycky z toho něco vzniklo.

Takže taková osobitá verze experimentální kinematografie?

Nevím, jestli to nazvat experimentem, spíš to byla ta náhoda. Na té osmičce to člověk vždycky mohl zpomalit na čtyři políčka za sekundu. Díky tomu vznikl rozfázovaný pohyb, který ve spojení s hudbou vytvořil psychedelický efekt. Časem nás to přestalo bavit, protože to nemělo příběh. Takže jsme začali s kamarády psát příběhy a natáčet první filmy. Hráli jsme si ve střižně s materiálem a nějakou dobu trvalo, než jsme vůbec sestříhali něco, co mělo hlavu a patu. Hodně jsem se tím naučil. Pak jsem se přihlásil na FAMU – nevzali mě na poprvé, ale až na potřetí a byl jsem tam jeden z těch starších studentů.

A proč Česko? Proč ne Slovensko?

Slovenská škola mě nikdy ničím nelákala. Nemyslím to nijak zle, ale znám lidi, kteří na bratislavské VŠMU studovali, a většinou o ní nemluvili zrovna pozitivně. Neoslovovaly mě ani filmy, které se na bratislavské škole natáčí – výjimkou jsou snímky Mira Rema – a vadilo mi, že se tam málo točí na film. Kromě toho je mezi VŠMU a FAMU rozdíl, co se týče věku studentů. Oproti FAMU v Bratislavě studují většinou mladí režiséři – dvaadvacetiletí a mladší. Myslím si, že tak mladí režiséři jsou často nepřipravení – ať už na škole, nebo hned po škole – natočit celovečerní film.

Na FAMU se celkově přijímají ke studiu starší, že jo? Požadují zkušenosti…

Ano, ano, je to tak. A ono je to asi dobře, protože pak ti lidé alespoň mají co říct. U nás v ročníku se třeba našla výjimka – Tomáš Pavlíček, kterého vzali na FAMU hned z gymplu. Je to hodně velký filmový fanoušek, úplný nadšenec, a dá se s ním dobře popovídat o filmu, protože do té debaty vždycky vnese to své nadšení. Myslím, že tím lidi na přijímačkách na FAMU musel bavit.

Pojďme se ještě vrátit k těm vaším „videím náhody“…

To nebyla videa. Mě video jako médium nikdy nepřitahovalo. Byly to černobílé a barevné filmy natáčené na 8mm a vyvolávali nám je v Hradci Králové. Pamatuju si, že jsme si koupili osmičky v nějakém výprodeji a v ceně toho kotouče bylo už i vyvolání. No, a protože jsme tehdy byli totálně bez peněz, tak jsme kotouče neposílali do Hradce po jednom, ale počkali jsme, až se nám to nahromadí, a pak jsme jim teprve poslali krabici od bot plnou osmiček. Z Hradce nám pak odepsali z laboratoře, že jsou sice rádi, že používáme jejich materiál a fandíme jejich laboratoři, ale že bychom měli za jejich práci zaplatit. Asi se jim zdálo, že toho posíláme moc (smích).… Každopádně nám to ale nakonec vyvolali zdarma, protože i když byly filmy dávno po záruce, na obale našli napsané „vyvolání v ceně“. To byly myslím devadesáté roky.

Tigers1

To mě přivádí k dotazu – tebe baví retro? Vracíš se rád do devadesátek, nebo i do dřívější doby?

Nevím, čím to, že se moje filmy zdají některým lidem staré – retro.

To budou ty kostýmy, u Nora sa mi páči třeba i hudba od Ali Ibn Rachid… tak nějak to dýchá tou atmosférou minulých let.

Já se úmyslně nesnažím udělat nějaký „starý“ film. Spíš se snažím, aby to nebylo přesně dobově zařaditelné, a to ani místem. Nemám tam nic příliš dominantního – jako třeba Pražský hrad – právě proto, aby nešlo zjistit, že je to natočené třeba v Praze. I ve škole mi řekli, že nejsou schopni přesně říct, kdy a kde se mé filmy odehrávají. Myslím si ale, že to, jak mé filmy ve výsledku vypadají, je především výsledek vkusu. Témata mých filmů totiž nesouvisí s žádnou dobou, a proto se ani konkrétní dobu nesnažím vykreslit. Spíš se mi to tak líbí z estetického hlediska.

Často tě díky tvé estetice přirovnávají k Věře Chytilové a třeba k jejím Sedmikráskám (1966)…

K Sedmikráskám přirovnal můj film Cagey Tigers (2011) nějaký novinář a to pak replikovali další, anebo to tak lidé vážně vnímají? Možná na tom ale přece jen něco bude, protože si to myslí i tací, kteří nečetli moje české a slovenské rozhovory. V Cannes za mnou například po projekci přišla jedna brazilská režisérka a řekla mi, ať se určitě podívám na film Sedmikrásky, že se mi určitě bude líbit. Tak jsem jí řekl, že ta režisérka mě učí. A ona se tak zarazila a říká: „Cože? A to je možné“? Byla z toho úplně vykolejená (smích).

Tak u Cagey Tigers si člověk na Sedmikrásky vzpomene už na úplném začátku, a to i když nepřečetl žádné rozhovory.

No jistě, jsou to dvě dívky a na začátku někoho odkopávají. Nejsou to starší postavy a mezi těmi vztahy jen tak lehce… proklouzávají, proplouvají.

Nora sa mi páči (2009) i Cagey Tigers mají krom společné hlavní hrdinky – jednu krátkovlasou a druhou dlouhovlasou. V obou případech je prvotním objektem milostného zájmu krátkovláska, později ale mužský protagonista nepohrdne ani dlouhovláskou. Krátkovlasé hrdinky se zdají být mnohem éteričtější, svéhlavější a ve výsledku odmítavé k jakémukoliv závazku. Dlouhovlasé hrdinky se do toho naopak vrhnou po hlavě. Šlo o scenáristický/režisérský záměr, nebo o náhodu?

(smích) Tak, teď mi poprvé došlo, že jsi filmová vědkyně! Ty filmy byly natáčeny zvlášť a nespojuje je žádný společný koncept. Američanka Lynn Siefert, co hraje v Cagey Tigers tu krátkovlasou, je moje velmi dobrá kamarádka. Původně jsem měl Cagey Tigers natáčet v češtině nebo ve slovenštině, ale ona mi zavolala, že by si ráda zahrála v nějakém filmu. Kvůli ní jsme část filmu přepsali do angličtiny. Každopádně původně měla delší vlasy, jednou i účes jako Elvis Presley. Často, když ráno vstala, tak místo, aby si vlasy normálně učesala hřebenem, odstřihla si odstávající prameny nůžkami, a pak odešla do města. Sám jsem byl překvapený, když na natáčení přišla krátkovlasá.

…a proto i to jméno Elvis ve filmu?

Ano, tu přezdívku jsem jí dal já, jí se to líbilo, tak jsme to nechali i ve filmu. Vím, že to může být zavádějící a může to vypadat, že se někdo baví o nějakém klukovi, ale nechali jsme to tak. Ať se divák potrápí (smích).

Nora2

Vraťme se ještě k postavám – přijde mi, že ženy i muži jsou v případě tvých filmů doslova ztracení – jako by nevěděli, co po sobě vzájemně chtějí. Máš pocit, že je to tak se vztahy obecně?

Nemyslím si, že jsou ztracení. Spíš to vidím tak, že každý nový vztah je krok do nejistoty, do něčeho nového a protože nevíme, jak ten druhý zareaguje, tak si bráníme svoje ego. Odmítnutí a případné zranění tak vždycky riskuje ten, kdo je v novém vztahu aktivní. Právě takový typ provokatérů mě baví – lidí, co do toho jdou po hlavě. Což je vysloveně Nora – ta je ten typ, co narušuje stereotypy. V tom druhém filmu jsou ženy v přesile dvě na jednoho, takže to mají lehčí. Skrývají se za kamarádství a celá ta záležitost je taková jejich vnitřní hra, jejíž pravidla vytvářejí ony samy. Když je totiž člověk sám, tak se s tím musí sám i vyrovnat.

Znáš filmy Erica Rohmera? Tvoje filmy mi ho připomněly, tak jsem se chtěla zeptat, jaký k němu máš vztah.

Tak to děkuju za přirovnání. Znám jeho filmy, na Pilotovu ženu (1981) jsem dokonce psal rozbor. Ale tak každý si ty filmy k něčemu přirovná. Slyšel jsem dokonce od jedné střihačky, že jí Cagey Tigers připomínají Kurosawu. A to bylo vysloveně kvůli tomu, že tam prší. Jinak mám celkově rád Rohmerovy filmy. Jsou to filmy o vztazích a ne o celých národech. Díva se na sebe i na společnost skrze jednotlivce – to máme asi společné. Já moc nemám rád ty megalomanské, historické filmy, kde se řeší národy. Nebo teď v české kinematografii, kdy se řeší pořád dokola český národ, český stát, Česko a minulost. Co se dívám na české filmy, tak většinou reflektují komunismus nebo StB – ale to jen tak namátkou z toho, co jsem viděl, jinak se o současný český film až tak nezajímám. Něco jiného je studentský český film. Třeba co se týče animovaného filmu, tak Saša Hetmerová dělá vynikající filmy. Natočila kupříkladu Swimming Pool (2010) a teď má nový film Mythopolis (2013). Každopádně ale co se mainstreamové české kinematografie týče, tak jsou podle mě české filmy moc zahleděné do minulosti. Kdybych si měl vzpomenout na nějaký současný český film, co se mi líbil, tak asi Dvojka (2009) – ale to je spíš nezávislý snímek. A potom Nic proti ničemu (2011) – to jsou takové odchylky od toho současného českého mainstreamu.

Nora sa mi páči se jmenuje podle písničky slovenské kapely Ali Ibn Rachid a mě zajímá, zda přišla hudební inspirace hned v počátcích, během psaní scénáře, nebo až v postprodukci?

Na FAMU musíme kvůli grantům přihlásit film rovnou i s názvem. Pamatuju si, že mi zrovna ohledně tohohle snímku volala produkční, jak má film nazvat, aby mohla projekt odevzdat. Zrovna jsem šel po mostě Legií, bleskově jsem se zamyslel nad tím příběhem a do telefonu jsem jí řekl kousek textu z písničky Ali Ibn Rachid Za našim blokom: „Nora sa mi páči“. Až potom jsem přemýšlel nad tím, že bych chtěl písničku použít do závěrečných titulků. Kontaktoval jsem Ľuboša Burgra – autora hudby i textu – jestli můžu písničku použít, a poslal jsem mu film. Ľuboš Burgr film zhlédl a byl celkem pozitivně překvapený hereckými výkoni a tím, že někdo ze Slovenska natáčí takové filmy, a dal nám svolení píseň použít.

A co hudební inspirace kapelou The Cure u Cagey Tigers?

Když jsem vymýšlel název, chtěl jsem, aby měl v sobě film takovou lehkost jako právě píseň „Lovecats“. Ale to bylo jen kvůli té energii a lehkosti.

Tvoje filmy jsou takové odlehčené a komické. Já třeba nemůžu zapomenout na scénu z Nora sa mi páči, ve které Nora tancuje s lampou. Máš komické momenty zanesené už ve scénáři, nebo vznikají až na místě formou improvizace?

Ta realizace je taková zvláštní věc; hodně komických věcí a vtipů člověk vypustí a jiné tam naopak přibudou. Myslím, že konkrétně tu lampu jsem přidal až na místě. Ale jak to vzniklo, hm¬… asi až na místě. Pamatuju si, že jsme původně natočili, že mu nechá i vzkaz na okně, ale to jsem pak vystřihl a nechal jsem tam jen ten tanec. Když chci, aby byl můj film odlehčený, tak už samotný příběh a jeho estetika v sobě nesou lehkost. Když někdo natáčí naopak příběh o postiženém chlapci, který na konci umře, tak se to jako odlehčený snímek natočit nedá. To už je prostě dané tím příběhem, jestli to bude depresivní film, po kterém si člověk řekne „život je těžký“. Mě spíš jako diváka baví, když odejdu z kina plný energie do života a s pozitivní náladou.

Jinými slovy, když to není deprese…

Ano, ano. Teď jsem zrovna četl nějakou kritiku o současných filmech z Cottbusu, a tam psali, že se festival nesl v duchu tří D: Disaster, Disgusting a Depressive. Hodně autorů v lehkém příběhu drama vůbec nevidí, a nakonec skončí tím, že drama násilně zvětší. Tak vznikají všechny ty filmy, kde se umírá, vraždí… – drama je vidět hned na první pohled, protože v jemnosti by si ho nikdo nevšiml.

Když porovnáš své dva krátké snímky Nora sa mi páčí a Cagey Tigers – co se ti točilo lépe? (pozn.: Nora sa mi páčí vznikl jako školní zadání, musel být bez dialogů, Cagey Tigers je čistě autorský film bez omezení)

Pro mne osobně je lepší Nora sa mi páčí, i na FAMU byla lépe hodnocená a má i větší vliv na filmy režisérů z nižších ročníků. Tím, že nám zadali natočit němý film, nám vlastně dali za úkol vyhledat situaci, kde se nemluví. Díky tomu se v tomto cvičení na FAMU hodně let natáčely filmy o stáří, o někom, kdo je sám a někde bloudí – prostě takové depresivní snímky. Takže z těch prváckých snímků bez dialogu byla Nora sa mi páči první film, kde se ukázala skupina lidí, která se baví – a to spolu přitom nemluví. Díky tomu měl ten snímek najednou úplně jinou energii.

Nora1

Takže točit bez dialogu ti nevadilo a naopak ti to něco dalo?

Určitě. Hlavně to člověka nutí uvažovat jak něco vyjádřit jinak než slovy. Namísto slov musí člověk použít akci. Bylo těžké vymyslet to tak, aby to nevypadalo uměle a aby si lidé neuvědomili, že absence dialogů bylo školní zadání. Vím, že na nějakých festivalech lidé říkali: „Cože? To bylo bez dialogu? Aha. To jsem si vůbec nevšimnul. Vážně se tam nemluvilo?“. Z pedagogického hlediska je to dobré zadání, které zároveň ukazuje, že nás na FAMU učí vyprávět skrze akci a situaci, ne skrze dialogickou rozpravu. Jednou jsme právě měli hodinu s Petrem Markem, jmenovalo se to filmová řeč, a tam jsme vypnuli zvuk a pozorovali jen obraz. Cílem bylo pochopit, co se děje, pouze z obrazového materiálu.

No to u seriálu asi moc nešlo…

Vůbec. To jsme vůbec nic nedali. U filmů se to ještě dá, i bez těch dialogů člověk něco vyrozumí, protože filmový jazyk se skládá i z akce, rozzáběrování, montáže, zatímco seriály se ve své stavbě blíží spíš rozhlasovým hrám – důraz kladou na protagonistku, který o akci vypráví. Na závěr hodiny jsme si pak pustili i naše filmy bez zvuku, abychom zjistili, jestli je spolužáci pochopí.

Pojďme se na chvíli zastavit u herců. Jak je vnímáš? Obsazuješ herce/neherce?

Podle mě je úplně jedno, jestli jde o herce nebo neherce. Filmové herectví není žádná nepřirozená věc, právě naopak – herci musejí přestat hrát, aby byli přirození a aby jim lidi uvěřili.

Jak si potom herce vybíráš?

Intuitivně. Já jsem casting nikdy nedělal, možná někdy v budoucnu. Spíš vybírám lidi, které znám a u kterých si dokážu představit, jak reagují, když nehrají. Ale často je to spíš náhoda. Když jsem třeba točil film na přijímačky Vlky a líšky, tak ta hlavní herečka mi spadla na zem k nohám… Zrovna jsem tehdy v hospodě řešil s kameramanem, kdo by mohl hrát tu hlavní ženskou roli, že už to musíme natočit a najednou nám tam spadla ženská, úplně opilá, tak jsem ji vzal a řekl jsem jí, ať mi na sebe dá telefon, že si zahraje ve filmu. Nebyla vůbec schopná mluvit, takže nám to číslo museli dát její kamarádi. Když jsem jí pak volal a ptal se, jestli mi bude hrát ve filmu, tak si vůbec nic nepamatovala a odpověděla mi, že nechce být herečkou. Řekl jsem jí, že mi to ale den předtím slíbila, a tak nakonec souhlasila.

Roli ale zvládla na jedničku.

Přesně. Já jsem vážně spokojený s tím, jak to zahrála, všichni se do ní zamilovali.

Spolupracuješ na svých scénářích s někým?

Rád bych. Zatím píšu sám, ale mám jednoho dobrého kamaráda, se kterým bych v budoucnu rád psal. Nestudoval scenáristiku, vystudoval anglickou filologii a rád bych s ním psal jeden konkrétní scénář.

A prozradíš něco víc?

…je to ten herec z Cagey Tigers (smích). Zatím to jsou jen takové plány, budoucnost, sci-fi.

Kakao2

Mohl bys na závěr říct něco o svém novém bakalářském snímku Čo sme robili před tým, ako sme šli spolu na kakao?

Je to film o kamarádství a o tom, že do kamarádství se vyplatí investovat energii, protože má svou hodnotu. Vzájemné kamarádství tří hlavních hrdinek je ohrožené křivým obviněním – mylným úsudkem založeným na fragmentárnosti našeho vnímání života jiných. Ve škole jsem za film dostal za B, ale teď ho chci radikálně přestříhat.

Proč?

Těžko se to vysvětluje, když jsi film neviděla. Každopádně ten film je strašně roztříštěný, divák není vedený střihem tak, aby sledoval hlavní téma, a tím pádem dostává velkou svobodu a volnost interpretace. Když jsem ho pouštěl lidem, tak v něm někdo viděl téma přátelství, jiný téma mezigeneračních vztahů – a já jsem se chtěl původně zaměřit na téma křivého obvinění. Momentálně se ve snímku věnuji objasňování motivací vedlejších postav, což odvádí pozornost diváka od hlavní hrdinky a tématu, který panuje v jejím příběhu. Chci to zkusit přestříhat tak, aby se divák při sledování primárně zaměřil na téma křivého obvinění a na nelehkou situaci člověka, který se kvůli takovému obvinění ocitá sám a nemá u nikoho zastání. Hlavní hrdinka přitom odmítá samu sebe bránit, protože obhajoba sebe samého má jasnou motivaci, ale žádnou váhu.

Inspirací pro film mi byla má osobní zkušenost, a zároveň proces s Milanem Kunderou, o kterém nikdo nic určitého neví a který svého času média rozebírala jako kauzu. Film Čo sme robili před tým, ako sme šli spolu na kakao se však tohoto procesu nijak nedotýká, je to svébytný příběh o dívkách. Objeví se tam jen jedna mužská rodičovská postava, jinak jsou tam samé ženy. A to jsem si říkal, že po Cagey Tigers už se ženami točit nebudu, protože je to strašná přesilovka (smích). Tolik žen proti jednomu režisérovi… No, tak teď jsem dal do příběhu ženské postavy hned tři. Ale možná, že je to ve výsledku lehčí, protože tři ženy spolu nedrží tolik jako dvě (smích).

Tajemný ženský pseudonym Aramisova (1973, Žilina) skrývá režiséra, který se roku 2008 uchytil na pražské FAMU a pod supervizí Věry Chytilové započal svou filmovou dráhu nejen v Česku a na Slovensku, ale i ve světě. Za svůj první studentský film Nora sa mi páči (2009) získal v roce 2010 na festivalu Rio de Janeiro International Short Film Festival cenu za Nejlepší zahraniční film. Jeho krátký film Cagey Tigers (2011) se dostal mezi soutěžní snímky na 64. filmovém festivalu v Cannes. V současné době pracuje na svém bakalářském snímku Čo sme robili před tým, ako sme šli spolu na kakao.

Nikol Šustrová

 

5 Comments »

  • Anghelo said:

    I tried taking a look at your site on my ipod touch and the deigsn does not seem to be correct. Might wanna check it out on WAP as well as it seems most smartphone layouts are not really working with your site.

  • Valerio said:

    I just want to tell you that I am just all new to weblog and truly eneyjod you’re page. Likely I’m want to bookmark your blog post . You amazingly come with very good well written articles. Cheers for revealing your web site.

  • Režisér Aramisova: Talent, nebo spíš příznak všech bolístek FAMU? • RESPEKT said:

    […] minulých dnech na sociálních sítích také kolovaly odkazy na několik rozhovorů s ním, z nichž je patrné, že se jednalo o skutečně originální […]

  • Ezan said:

    I simply want to tell you that I am just new to blogs and seslouriy liked you’re page. Almost certainly I’m want to bookmark your blog post . You amazingly have perfect stories. Cheers for sharing with us your website page.

  • Jonnie said:

    Ah yes, nicely put, evenoyre.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>