Home » Doporučujeme

Řecké filmy Filippose Tsitose

30 Prosinec 2012 Komentáře: 1

O duši řeckého muže

Platónská akademie (2009) a Nečestný svět (2011)

Filmům Filippose Tsitose patří v kontextu současného řeckého filmu autonomní pozice. Nejde ani tak o hledisko stylové či obsahové, jako spíše o individualizovanou cestu tohoto v Německu žijícího režiséra, jenž se k „řeckým“ tématům vrátil vlastně až ex post. Ve chvíli, kdy jeho Platónská akademie (Akadimia Platonos) pomohla v roce 2009 na festivalu v Locarnu podpořit zájem o počínající vlnu řeckého filmu, měl Tsitos za sebou už řadu úspěšných krátkých snímků a také jeden celovečerní film takřka deset let starý, to vše natočené z části v němčině a s německými herci.

Tsitos se narodil v roce 1966 v Athénách a po studiu marketingu pracoval několik let jako fotograf, asistent režie a střihač v reklamní branži, případně v rádiu. V roce 1991 se však vydal do Berlína za studiem režie a úspěchy se dostavily hned s prvními autorskými filmy: za svůj krátkometrážní snímek Parlez-moi d’amour (1994), v němž se odehrává osamělé setkání ruského a řeckého přistěhovalce v německém baru, získal Kurzfilmpreis im Gold a na tento úspěch navázal ještě středometrážními snímky Epistrefo amesos (1995) a Charleston (1996). V roce 2001 se pak jeho celovečerní debut My Sweet Home, odehrávající se v Berlíně na předsvatebním večírku za účasti rozmanitých postaviček imigrantů, jako vůbec jediný německý film objevil v hlavní soutěži na Berlinale. Slibně rozjetá kariéra však dál nepokračovalo ve vodách autorského filmu a Tsitos se v období před návratem k řecké realitě v Platónské akademii začal uplatňovat v německé televizi jako spolurežisér několika krimi-sérií, čemuž se věnuje stále i dnes, v době sílícího burácení řecké vlny.

Témata prvního Tsitosova „řeckého“ snímku (uvedeného v roce 2011 v Karlových Varech), jsou tedy, s ohledem na jeho vlastní zkušenosti, příznačná: otázka národnostní identity, (ne)tolerance cizích elementů ve společnosti, utužování multikulturního prostředí v současné éře rozmělňování hranic států. Dějová linka se předně týká hlavní figury Stavrose (ztvárnil jej režisérův objev Antonis Kafetzopoulos, jenž za tuto roli v Locarnu získal hereckou cenu), jednotlivé motivy, které se ve filmu navracejí, však vyobrazují danou aktuální tematiku ve vcelku komplexní i humorné podobě. Prostý obchodník s rozpadlým manželstvím, jenž na zapadlém náměstíčku v athénské čtvrti Platónova akademie tráví dny ve svém krámku se smíšeným zbožím, ve společnosti svých tří kolegů, jednoho dne zjišťuje, že je jeho původ možná jiný, než celý život předpokládal. Jeho nemocná matka, o níž je nucen se po infarktu starat, rozpozná náhle v objevivším se albánském dělníkovi svého ztraceného syna Remziho – a začne jej k nelibosti Stavrose zvát do společného domu. Albánský původ je přitom mezi místními šovinistickými figurkami terčem posměchu – i předmětem nejhlubších obav. Tato noční můra nyní zaútočila na Stavrose.

Napjatá situace (pocházející z dané peripetie – proměny situace, v aristotelovském významu) přitom přivádí postavy k nutné reakci: Stavrosovi – jako tragické postavě – nabízí ve své bezvýchodnosti ovšem pouze ztrátu dosavadních hodnot, rozpuštění vědomí národní hrdosti a prohlubující se skepsi – i kvůli nutnosti trpět nucené soužití se svým novým, nechtěným „bratrem“. Zklamaně bojuje s bezútěšnými úvahami i poznámkami přátel, jež se od něj začínají distancovat. Je snad vhodné stýkat se dál s někým, komu se dřív společně vysmívali – a moci přitom ve stejné euforii při fotbale skandovat hrdý pokřik „Albánče, Albánče, ty nikdy nebudeš Řekem…“?

Při uvažování nad osudem Stavrosovy postavy přitom není bez zajímavosti, že téma se v jisté míře týká i samotného jejího představitele, Kafetzopoulose, jenž je tureckého původu. Ostatně původní námět prý počítal s tureckým motivem, namísto albánského, jenž byl nakonec zvolen i z důvodu poněkud bezpečnějších politických souvislostí. Zásadní roli, jež by od případného vyhrocení čtení film chránila, tu však má důraz na situační komiku a celkově odlehčený vyprávěcí tón. Přepočítávání Číňanů, kteří si naproti Stavrosova krámu superrychle zařizují svůj podnik, vysílání psa Patriota, ať štěkotem odhalí každého Albánce, který by šel kolem, hraní fotbalu přes ulici, nebo odmítání a opakovaná destrukce budovaného pomníku mezinárodního přátelství, jenž má uprostřed náměstíčka vyrůst, jsou tady scénami, jež svou absurditou i marností definují „malost“ i natvrdlost Stavrosových přátel a přesto dovedou diváka přinutit ke spoluúčasti. Platónská akademie v tomto směru vychází publiku vstříc i zařazením Stavrosem oblíbené rock’n’rollové muziky, jež rytmizuje řadu sekvencí a scén, a svým stylem – i s ohledem na výrazně epizodickou strukturu – se i v lecčems podobá jiným filmům řecké nové vlny, především Lanthimose a Makridise. Navzdory poněkud realističtějšímu a konkrétnějšímu druhu humoru a bez slovních metafor.

Po uvedení následujícího Tsitosova snímku, jenž dostal dobově výstižný název Nečestný svět (Adikos kosmos, 2011) – a který byl u nás k vidění letos na Febiofestu – bylo zajímavé sledovat, kam se režisérův styl vyvinul dál po stránce tematické i „žánrové“. Jistým pojítkem s Platónskou akademií je opět účast Antonise Kafetzopoulose v hlavní roli policisty Sotirise, jenž i tentokrát při premiéře v San Sebastianu získal hereckou trofej (a cenu za režii si ze Španělska odvezl i Filippos Tsitos). Také zde je dějový průběh svázán s jedním, omezeným místem – tentokrát ovšem silně odosobněným, pustým prostorem velkoměstské čtvrti. V jejích šedivých, vyprahlých ulicích, nočních bistrech, prázdných parcích a chladných halách úřadů se pohybují postavy, jejichž apriorní nešťastná nálada a skepse jsou jakoby dány předem, bez zjevných příčin zahrnutých v příběhu. Podníceny vnějškově pouze působením krize (a to nejen ekonomické, ale i společenské a morální). Sotiris, jenž se jednoho dne na stanici rozhodne, že složky s trestnými případy začne házet na hromadu a bude udělovat milost tomu, kdo jej přesvědčí čestným výrazem očí, je po celý snímek hnán určitým pnutím, jež jej vede ke sporu s právním vnímáním viny a spravedlnosti, a pokouší se navzdory všudypřítomné pasivní atmosféře svůj osamělý život změnit; svou depresi však stále večer co večer utápí v ouzu a padá do mdlob venku na lavičce u vozidla fast-foodu. Zápletka se přitom točí okolo úplatkářské akce, podvedení a nemotorného zastřelení člena ochranky Sotirisem (jemuž po většinu času sekunduje policejní kolega Minas), přičemž následná snaha dopátrat se, kam se ztratil balíček s penězi, kříží jeho cesty s postavou ženy, jež mezi svými přechodnými zaměstnáními v dané chvíli vystřídala i práci uklízečky v místě zločinu. Od jistého kriminalistického námětu (k němuž Tsitos mohl využít i své televizní zkušenosti) se tedy snímek dostává až k náznaku romance, mezi Sotirisem a Dorou, jejichž skryté bohémské srdce je spolu přivede i na rockový koncert do hudebního klubu.

Ve srovnání s předchozím snímkem tu však Tsitos vsadil na o poznání minimalističtější metodu. Důraz je ve filmu kladen především na obrazovou – až výtvarnou – stránku, jejíž autor (kameraman Polidefkis Kyrlidis) se pro vytvoření dojmu zpustlých, skličujících městských kulis pomocí tlumení světel, modrého tónování obrazu a vyprázdnění prostorů nechal inspirovat městskými výjevy amerického malíře Edwarda Hoppera. Atmosféru zmaru a melancholie podněcuje také opakující se klavírní motiv a samotné, stereotypní střídání stejných scén (noční Sotirisovy pitky a pád z lavičky na zem), prostorů i – vesměs statických – bezdějových záběrů.

Týmž způsobem je ve snímku tlumen i herecký výraz: jestliže totiž v Platónské akademii byly z expresí Stavrosovy tváře čitelné jeho vnitřní pocity (pramenící ze zjištění kruté Jobovky a ztráty sebedůvěry v jejím důsledku), je zde krach duše postav vnímatelný pouze díky propojení impresí, jež přináší metaforičnost takových kompozic, ve spojení s pomalým tempem snímku. Repliky jsou často pronášeny s neutrálním výrazem i akcentem (ve shodě například s Makridisovým debutem L), přitom figury Nečestného světa z objektivního hlediska koexistují v prostředí, v němž silné emoce způsobené falešností jednání, podvody, zločinností či egoismem musí hrát určitou roli, avšak divákovi je umožněno do identit postav nahlédnout pouze z odstupu. Zároveň film rezignuje na využití poněkud smírnějšího, nadějnějšího žánrového konce – jako to nabízí třeba filmy Akiho Kaurismäkiho (k nimž je ostatně Tsitosův film v recenzích v negativním smyslu přirovnáván). A jakkoli zde můžeme najít i jisté absurdně-humorné momenty („pohřbení“ zastřeleného dozorce do kontejneru, případně celou „metaforickou“ linii vyrábění imaginární, idylické, až kýčovité krajinky z polystyrénu, jež ve filmu stojí jako určitý protipól šedivého, zklamaného a nespravedlivého světa postav), v porovnání s Platónskou akademií snímek ztrácí body především absencí lehkosti a vtipu.

V lecčems melancholická, hořká i kriticky pojatá dvojí Tsitosova reflexe současné řecké reality přináší do vlny mladého řeckého filmu vlastní schopnost propojení jistých „žánrových“ konvencí s aktualizovaným pohledem na (v daném pojetí) mdlou, skeptickou a zklamanou společnost, s pokusem analyzovat atmosféru spíše skrze individuální témata a osobnostní konflikty. Rozpadlé vztahy, odloučení v manželství a ztráta respektu k zákonům jsou v jistém smyslu přímými důsledky nadnárodních krachů, jež vedou k relativizaci důstojných hodnot. Přes jistý vývoj v Tsitosových dvou filmech lze jeho tvůrčí styl zřetelně přečíst a vnímat tak daný kontrast (ve smyslu civilnějšího protipólu) s – dá-li se to tak říci – metaforičtějším proudem nové vlny, filmy, jež na mezinárodním poli přeci jen dosahují dík své originalitě prestižnějších uvedení a ocenění (snímky Lanthimose, Tsangari či Makridise v Cannes, Benátkách nebo Rotterdamu). Domácí scéna však Tsitosovi dle všeho přeje, ostatně právě Nečestný svět je letošním řeckým zástupcem v boji o Cenu Akademie v kategorii cizojazyčných filmů.

Bude jistě zajímavé sledovat, jakou cestou se vydá příští Tsitosův autorský snímek (jenž je aktuálně ve fázi příprav), a třeba se i vsadit, zda se – v případě jeho herecké účasti – povede Antonisovi Kafetzopoulosovi při dalším festivalovém uvedení zkompletovat neobvyklý hattrick.

Matěj Nytra

Platónská akademie (Akadimia Platonos, Řecko, Německo 2009)

Režie: Filippos Tsitos

Scénář: Alexis Kardaras a Filippos Tsitos

Kamera: Polidefkis Kirlidis

Hudba: Nikos Kypourgos

Střih: Dimitris Peponis

Hrají: Antonis Kafetzopoulos, Anastasis Kozdine, Titika Sarigouli, Yorgos Souxes, Kostas Koronaios, Panagiotis Stamakatis, Maria Zorba a další.

103 min.

 

Nečestný svět (Adikos Kosmos, Řecko, Německo 2011)

Režie: Filippos Tsitos

Scénář: Dora Masklavanou, Filippos Tsitos

Kamera: Polidefkis Kirlidis

Hudba: Jose van der Schoot

Střih: Dimitris Peponis

Hrají: Antonis Kafetzopoulos, Christos Stergioglou, Theodora Tzimou, Minas Hatzisawas, Laya Yourgou, Yorgos Souxes, Efthymis Papadimitrou a další.

107 min.

One Comment »

  • Michaelsking said:

    Duly licensed by the Dubai Economic Department with offices in Dubai and Abu Dhabi, the firm provides business set-up and company formation services across UAE. Key services include selection of the correct legal form and locality based on business needs, license registration, business advisory, employee visas obtaining, bank account opening, accounting and payroll outsourcing, financial services advisory, budgeting and taxation advice, provision of secretarial and other services.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>