V zářijovém čísle Fantomu se vracíme k festivalu v Karlových Varech a pokoušíme se shrnout to nejpodstatnější, co přinesl letošní, sedmačtyřicátý ročník. Jakým směrem se festival posouvá pod uměleckým šéfem Karlem Ochem? Co vypovídá program o současné podobě kinematografie? Jak si stojí v mezinárodním srovnání východoevropské, potažmo české filmy? Jednotlivé úvahy, rozhovory a recenze, které v tomto čísle přinášíme, se těmito a podobnými otázkami přirozeně zabývají.

Karlovy Vary nemají dnes ve středoevropském regionu nějakou výsadní nebo samozřejmou pozici. Nenabízí tak směle vyhraněný program jako Viennale nebo wroclawské Nowe Horyzonty, nemají náročnou ediční politiku jako slovenský Cinematik a navíc musí konkurovat Chotěbuzi s ambicemi prezentovat mezinárodní filmařské komunitě to hlavní z východoevropských kinematografií. Přesto podle nás stojí za to se jejich „festivalovému profilu“ věnovat – nikoli ovšem z obranných důvodů přesvědčených čechofilů.

Karlovy Vary jsou pro nás zajímavé dvěma věcmi: vyrovnaností programu a nutností udržet „A“ soutěž. Českému festivalu chybí větší odvaha v programování směrem k avantgardě či kinematografii „na okraji“ – je svým způsobem konzervativní. Na druhou stranu nesklouzává k excesu, snaze zaujmout za každou cenu, a tím pádem k příliš jednostranné poloze programu. Jeho nabídka je rozevřená do různých stran a nakonec se v ní najdou i nečekané filmové „výboje“. Je to dáno právě potřebou popasovat se s jinými „A“ festivaly s jejich (často vehementním) prosazováním nových trendů, stylů a talentů. Kdo sledoval karlovarské soutěže (hlavní, Na východ od Západu i dokumenty), mohl si – minimálně v případě filmů Lygizose, Neymann a Meteva – jasně povšimnout této strategie aktivně ovlivňovat současnou podobu kinematografie. Zkrátka a dobře: do Varů se vyplatí jezdit na soutěžní sekce.

Jan Křipač