Home » Doporučujeme, současný film / contemporary cinema

Ceylan: o filmu a umění

26 Červen 2012 Komentáře: 8

I Film

Nevím přesně, kdy jsem začal chtít točit filmy. Myslím, že se to stalo jednou v Istanbulu, když mi bylo šestnáct: viděl jsem v cinematéce Mlčení od Bergmana. Ten film mě hluboce ovlivnil a pochopil jsem díky němu, že film může mít sílu, která dalece přesahuje většinu filmů, které jsem viděl do té doby.

(Sinema, 1999)

Dva roky jsem studoval film v Istanbulu. Ale především jsem se vrátil do Londýna, kde byla škola moc drahá, tak jsem místo do ní chodil do cinematéky. Během čtyř měsíců jsem viděl tři filmy denně. Bylo to v roce 1987, viděl jsem všechno od Ozua, Bressona, Antonioniho a Tarkovského. Moje první „setkání“ s Tarkovským se odehrálo tady, na mojí škole, s filmem Solaris. Když jsem ten film viděl znovu v Londýně, velmi na mě zapůsobil. Díky tomu, že jsem sledoval filmy sám, jsem se víc zapojil a byl jsem pozornější. Poznávání kinematografie mě měnilo každým dnem. Oscar Wilde řekl, že každý umělec přináší novou vizi světa. V tomto ohledu může film zobrazit všechno. Dokonce i nuda je tady zajímavá. Spánek dává odpočinout tělu a nuda duši. Když se nudíme, jsme vnímavější. Můj oblíbený režisér zůstává Ozu. Mám rád soucit, který má se svými postavami, s lidstvem. Mám rád jeho styl, zájem, který má o lidské duše.

(Humanité, 2003)

II Literatura

Politika mě nezajímá a nikdy mě nezajímala, protože si myslím, že ani lidé, ani věci se ve své podstatě nezmění. Vždycky jsem se v tomto směru cítil jiný, než většina mých přátel, s pocitem viny, že jsem trochu jinde, vzdálený jejich aktivistickým jistotám. Na druhou stranu jsem měl chuť vynášet na světlo všechno, co bylo problematické. Moji oblíbení autoři byli vždycky Dostojevskij a Čechov. Jejich témata nejsou v Turecku často probírána. To neznamená, že jsem, jako občan, netečný k problémům své země, ale měl jsem často, a stále mám, chuť mluvit na prvním místě o mém světě, mých blízkých, o tom, co se může zdát z vnějšího pohledu jako směšně malá tragédie, co ale nicméně tvoří podstatu mého života.

(Libération, 2004)

Pokaždé, když jsem se pokoušel natočit adaptaci, stal se z toho nový příběh. Stalo se mi, že jsem chtěl přenést na plátno některé části z Dostojevského Běsů nebo z Čechovových povídek. Pracoval jsem na tom několik měsíců, potom jsem to vzdal a vrátil se k původním námětům. Možná, že moje zájmy jsou příliš specifické. Mám rád například romány Orhana Pamuka jako Sníh nebo Černá kniha, je možné, že jednoho dne natočím jejich adaptace.

(Positif, 2007)

III Hüzün

Hüzün je podoba melancholie. Je to takový ruský pocit, láska a utrpení, které nalézáme u Čechova. Věnoval jsem Čechovovi Májová oblaka a už jsem vám říkal, jakým způsobem jsme na něj mysleli, když jsme psali, Ercan Kesal, moje žena Ebru a já, Tři opice. Hüzün, to je pocit, který rádi zažíváme. Je to pocit hluboce romantický. Vzpomněl jsem si na saudade (nostalgii), pro Portugalce vyjádřenou ve fado (osud) a také na řecký pocit, který nacházíme v řeckém rebetiku. Řekové říkají, že je vždycky potřeba přilévat oleje do ohně. Je třeba jitřit pocity, aby se daly potom lépe vyjádřit zpěvem nebo tancem. Je to takový masochistický pocit. Samozřejmě, že je tento pocit ve mně, jako v každém Turkovi. Říkám často, že jsem melancholický, ale je to složitější, než jenom to. V jiném jazyce neexistuje slovo, které by to dokázalo vyjádřit. Ale myslím, že ten pocit potřebujeme. Dává nám smysl. Bez něj bychom už neměli smysl bytí. Tahle forma masochismu charakterizuje naši kulturu. Cítíme tohle utrpení velmi silně, abychom se tak vyrovnali s realitou. Hüzün může vycházet z toho, že je pro Turka velmi těžké najít své místo ve světě. Navíc, pokud žije v evropské části Turecka. Kde se nakonec cítí „mezi“…

(Humanité, 2009)

IV Fotografie

Film a fotografie jsou, pochopitelně, dva zcela odlišné způsoby tvorby, ale setkávají se v oblasti rámu a světla. Měsíc před tím, než jsem točil Vzdáleného, jsem nafotil spoustu fotografií v místech, kde jsem se chystal točit. Potom jsem je vyvolal, dlouho se na ně pozorně díval a pokoušel se představit si mizanscénu a rámování. V tomto ohledu jsem byl tentokrát preciznější, než obvykle, zejména ve scénách, které se odehrávají v interiérech.

(Positif, 2004)

Fotil jsem předtím, než jsem točil filmy. Zkoušel jsem pochopit různé techniky. Pracoval jsem na papírových fotografiích v temné komoře mojí sestry Emine. Dlouho předtím, když jsem žil se svou rodinou, jsem pracoval v koupelně. Potom jsem používal komoru na univerzitě, pak jsem měl svou vlastní, ale mezitím už jsem začal točit filmy. Nikdy jsem v ní nepracoval, protože jsem s focením skončil na konci 80. let. Všechna moje energie přešla do filmu. Snažil jsem se pořád naučit se víc čtením knih a sledováním filmů. Chtěl jsem znát techniku filmování. Zdálo se mi, že je to to nejmenší, co můžu udělat, abych lépe ovládl situaci. Bylo to pro mě pohodlnější a když přišly nové technologie, bylo ještě snažší se jim přizpůsobit. Teď už není důvod k existenci temné komory. S digitální kamerou musím jet hledat lokace, kvůli kterým cestuji přes celé Turecko. Takhle jsem začal fotit Kapadokii. Když jsem se vrátil do Istanbulu, moc se mi ty fotografie líbily. Neměl jsem v žádném případě v úmyslu vydat knihu a tím spíše ne pořádat výstavu. Měl jsem foťák jen proto, abych hledal lokace. Se cinemascopem, protože to byl formát filmu. Nakonec jsem dostal chuť fotit víc. Jsou to barevné fotografie, které pak, jak je vidět, upravuju na počítači. Co je to realita ? Každý vidí své vlastní barvy. Do umění je třeba vložit vlastní osobnost.

(Humanité, 2009)

V Digitální film

Digitální kamera konečně došla na uspokojivou úroveň z hlediska rozlišení a přesnosti, i co se týče hloubky ostrosti. Umožňuje také svobodu experimentu, kterou si nemůžeme dovolit s filmovým pásem, od nekonečného počtu záběrů po možnost vidět výsledky okamžitě. To je pro mě velmi důležité, protože to umožňuje upravovat obraz podle přání, stejně jednoduše jako to malíř dělá se svým plátnem. To znamená, že formát filmového pásu je mrtvý, v každém případě alespoň pro mě.

(Le Monde, 2007)

 

Z francouzštiny přeložila Julie Wittlichová

 

8 Comments »

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>