Home » současný film / contemporary cinema

Steve mcQueen: Umění a film (?)

5 Březen 2012 Komentáře: 2

Na okraj: Umění a film (?)

3x Steve McQueen

1.

Když britský představitel videoartu a nově i filmový režisér Steve McQueen debutoval roku 2008 na poli hraného filmu snímkem Hlad, sklízel za svůj vytříbený a v kontextu tehdejší produkce nepřehlédnutelný film zasloužené ovace, nadšené recenze i festivalové ceny. Obracel se zpět do britské historie, ke skutečným událostem, které byly po sedmadvacet let zameteny pod koberec, jak podotkl v jenom z rozhovorů [1]. Věznice Maze nedaleko severoirského Belfastu byla roku 1981 dějištěm několika neúspěšných protestů odsouzenců z řad členů Irské republikánské armády, usilujících o status politických vězňů. Jejich zoufalý odpor vůči stále se stupňující brutalitě dozorců nakonec vyústil ve vyhlášení hladovky, které kromě vůdce vězňů Bobbyho Sandse podlehlo dalších devět odsouzených. Výživný námět pro historický politický film, který by bylo snadno možné rozvinout do barvité, mnohovrstevnaté epické šíře. McQueen se ovšem vydává zcela jinou cestou – záměrně téměř ignoruje historické pozadí událostí a soustředí se výhradně na člověka, na lidský rozměr příběhu. Nechce být didaktický, nechce vysvětlovat – protože není třeba, aby bylo vše dořečeno. Namísto rozkrývání příčin a zkoumání provinění či neviny nebo otázky, kdo a nakolik je či není v právu, pouze zachycuje jednotlivé události, zobrazuje situace, diváka staví do role nezúčastněně přihlížejícího pozorovatele. McQueenovy obrazy tak vypovídají více než slova samotná, dialogů je ve filmu nezvykle málo. Akcent tak místo slov dopadá na promyšleně komponované obrazy, jež dotvrzují McQueenovu zkušenost výtvarníka a v nichž se mísí zrůdnost, hnus a brutalita zobrazeného s vysoce estetickou formou, ale také na přirozené zvuky prostředí, na ticho, povýšené do významotvorné funkce. Výjimečný cit pro rytmizaci jednotlivých scén i celého filmu dává v podstatě jen málo dějovému, útržkovitě vyprávěnému příběhu silně sugestivní a dynamický náboj: scény bezhlasného, apatického přežívání ve vězeňské cele náhle střídá výbuch krvavého násilí ze strany dozorců; obě stylově i dějově odlišné poloviny filmu (první, popisující životní podmínky a každodenní šikanu a brutalitu ve vězení, a druhou, zachycující s věcnou syrovostí hladovku a umírání Bobbyho Sandse) rozděluje scéna dlouhého rozhovoru Bobbyho s knězem, natočená v pouhých dvou statických záběrech, z nichž první trvá sedmnáct a půl (!) minuty a jako jediný v celém filmu se odehrává v reálném čase.

2.

Důraz na vizualitu i odmítání tradičních zásad a zákonitostí vyprávění příběhu v McQueenových filmech má své kořeny již v jeho dřívější tvorbě, v jeho zkušenostech s videoartem i rozmanitými videoinstalacemi. McQueenovy první filmy byly krátké, minimalistické černobílé hříčky: němý, deset a půl minuty dlouhý snímek Bear (Medvěd, 1993 ) zachycuje dva nahé muže (jedním z nich je sám McQueen), chystající se zřejmě k zápasu. Bezeslovná hra pohledů a pohybů pak vytváří jakýsi vizuální jazyk, v němž se mísí hrozba i erotičnost.

Bear (1993)

Taktéž němý a černobílý čtyřminutový snímek (resp. videoinstalace) s názvem Deadpan z roku 1997 odkazuje ke klasickým němým filmovým groteskám a inspiruje se gagem z filmu Bustera Keatona Plavčík na sladké vodě (Steamboat Bill, Jr., 1928): zobrazuje muže, na kterého padá přední stěna domu a který vyvázne překvapivě nezraněn, protože stojí přesně v místě, kde je v padající stěně otevřené okno. Tato krátká scéna je ve smyčce stále opakována po celé čtyři minuty, pokaždé kamerou snímána z různých úhlů pohledu a odlišných perspektiv. Sugestivní působení na diváka pak umocňoval i způsob projekce: „Protože je film promítán na zadní stěnu galerie, kterou tak zcela zakrývá od stropu po podlahu a z levé strany na pravou, je dosaženo jakéhosi všeobjímajícího efektu. Jste vtaženi do dění…“ [2], popisuje svůj snímek McQueen.

Ve své další známé videoinstalaci Drumroll (1998) využil McQueen poprvé tvůrčím způsobem zvuk, když vybavil třemi kamerami velký sud a ten nechal poté kutálet ulicemi New Yorku. Za dvaadvacetiminutový snímek získal dokonce roku 1999 prestižní Turnerovu cenu, udělovanou výrazným britským umělcům.

Deadpan (1997)

Své pověsti osobitého tvůrce a provokatéra dostál McQueen i roku 2003, kdy jej londýnské Imperial War Museum jmenovalo svým „oficiálním válečným umělcem“ v Iráku. Přestože zde nezískal dostatek materiálu pro film, zpracoval jej po návratu jinak: vytvořil kontroverzní sérii známek s názvem Queen and Country (Královna a země), složenou z portrétů vojáků padlých ve jménu britské královny. „Je to umělecké dílo, na němž se může podílet každý. Jeden člověk známku pošle, druhý ji dostane,“ [3] stručně shrnuje McQueen.

3.

Druhý celovečerní film Steva McQueena Stud (Shame, 2011) v mnoha ohledech pokračuje v cestě, započaté videosnímky z devadesátých let i jeho hranou dlouhometrážní prvotinou Hlad. McQueen opět rozbíjí tradiční příběhovou formu (snad ještě důrazněji, než tomu bylo v Hladu), aby vyprávěl především výtvarně koncipovanými obrazy. Opět se uchyluje k chladnému pozorování, popisnému zaznamenávání dění, vyvaruje se (alespoň po většinu filmu) jakýchkoli náznaků psychologizování, rozkrývání nitra postav či jejich motivací. Opět pracuje nejen se slovy, ale také a zejména s tichem; zvukovou rovinu filmu ale nyní navíc doplňuje o tóny klasické hudby.

Samotný námět Studu je velmi jednoduchý: McQueen divákovi umožní nahlédnout do života třicátníka, newyorského manažera zřejmě na špici své kariéry Brandona Sullivana, muže, posedlého a ovládaného sexem, který již není schopen fungovat a orientovat se v rámci „normálních“, běžných vztahů a sexu zcela podřizuje celou svou existenci.

Snímek po svém uvedení okamžitě získal punc čehosi skandálního a provokativního, což ovšem nebylo způsobeno ani tak režisérovým zřejmě obdobným naturelem, jak lze usuzovat z jeho předchozí tvorby, jako spíše otevřeností a četností zobrazených sexuálních scén. Podobné skandální a provokativní nálepky však jsou v případě Studu poněkud zavádějící, přestože takový náhled na McQueenův nejnovější film podporuje i oficiální trailer, označující snímek mimo jiné za ohromující, troufalý, neopominutelný a odvážný. McQueen totiž využívá hojné sexuální scény čistě pragmaticky: sex je v jeho pojetí pouze nástrojem, jak zachytit a zdůraznit ubíjející prázdnotu a vyčerpávající rutinu Brandonova života. Co se tak zpočátku může jevit skandální, posléze zůstává jen obyčejným, monotónním, nevzrušivým koloběhem Brandonových všedních dnů uprostřed netečného a neosobního světa moderního velkoměsta, z něhož se již vytratily základní lidské hodnoty a v němž Brandon vlastně ani neví, jak žít a jak přežít.

Hlad (2008)

Ona prázdnota existence, vzájemné odcizení a každodenní rutina – ať už jsou zachyceny jakýmikoli prostředky – představují oblíbené téma a snad až klišé „artových“ filmů posledních několika let, stejně jako bývají oblíbené dlouhé záběry zaznamenávající dennodenní opakované činnosti hrdinů snímaných ve vizuálně velmi silných obrazových kompozicích. Někdy dokáže tvůrce svým osobitým a neotřelým přístupem podobná dnes již téměř triviální klišé posunout dále, pozvednout na novou úroveň. Někdy naopak se mu nepodaří navázat na nápaditost a působivost jeho předchozího filmu (Hlad) a i přes zřejmý potenciál se oprostit od šedivé průměrnosti a konvenčnosti, která po sobě zanechává jen pachuť již mnohokrát viděného, předvídatelného, a tím pádem nezajímavého (Stud).

Stud (2011)

Škoda. Dvojnásobná škoda u natolik talentovaného tvůrce, jakým Steve McQueen bezpochyby je. Snad připravovaný třetí McQueenův film Twelve Years a Slave bude tím ohromujícím, působivým, neopominutelným, vytříbeným a stylovým dílem, kterým alespoň podle oficiálního traileru měl být jeho druhý snímek Stud.

Hana Stuchlíková

 

Poznámky:

[1] http://www.telegraph.co.uk/culture/art/venice-biennale/5394613/Venice-Biennale-Steve-McQueen-interview.html

[2] «Let’s Get Physical: Steve McQueen interviewed by Patricia Bickers,» Art Monthly, Nr. 202, prosinec 1996 – leden 1997, s. 2.

[3] http://www.wmagazine.com/artdesign/2009/03/steve_mcqueen?currentPage=3

 

Celovečerní filmy Steva McQueena:

Hlad (Hunger, VB 2008)

Režie: Steve McQueen

Scénář: Enda Walsh, Steve McQueen

Kamera: Sean Bobbitt

Hudba: Leo Abrahams, David Holmes

Střih: Joe Walker

Hrají: Michael Fassbender (Bobby Sands), Stuart Graham (Raymond Lohan), Brian Milligan (Davey Gillen), Rory Mullen (kněz) a další.

96 min.

 

Stud (Shame, VB, 2011)

Režie: Steve McQueen

Scénář: Abi Morgan, Steve McQueen

Kamera: Sean Bobbitt

Hudba: Harry Escott

Střih: Joe Walker

Hrají: Michael Fassbender (Brandon Sullivan), Carey Mulligan (Sissy Sullivan), James Badge Dale (David Fisher) a další.

101 min.

 

2 Comments »

  • rad2211 said:

    Ve mně „Stud“ pachuť mnohokrát viděného nezanechal, naopak zapůsobil na mne velmi silným dojmem klinické studie, která není založena na expliciní sexuálitě (obávala jsem se, že to bude horší), ale právě na těch klidných obrazech, které ukazují onu prázdnotu a zoufalost B. světa.
    Hlad jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat, jen si myslím, že možná to, co Mc Queenovi vyčítáte, činí možná „Stud“ přistupnějším divákovi (běžnému, jako já)a neposouvá snímek do sice umělecky hodnotnější kategorie, která ale už není „koukatelná“.

  • rad2211 said:

    P.S: A líbil se mi i závěr filmu, který nesklouzl k melodramatu, ale nutil nás přemýšlet o naději či (a to asi spíše) beznaději příštího

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>